Rt 500/1921
I. Při rozlišování pokusu od jednání přípravného dlužno vzíti zřetel najmě k tomu, nakolik se v činnosti pachatelově projevil jeho zločinný úmysl.

II. K otázce upuštění od pokusu.

( Rozhodnutí Kr I 937/20, 4.07.1921 )
Z odůvodnění:

Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje právem, že nalézací soud nedává pojmu pokusu trestného činu výklad, jenž by zcela odpovídal zákonnému ustanovení § 8 tr. zák.

Nalézací soud správně vytýká, že o pokusu lze mluviti jen tehda, došel-li zákonem zapovězený úmysl výrazu v nějaké konkrétní činnosti pachatele; mylně však má za to, že činnost ta nesmí připouštěti jiného výkladu, nežli, že jde o určitý zlý úmysl.

Nevyžadujeť se dle zákona, by zlý úmysl, nesoucí se k určitému trestnému činu, byl dotyčnými zevními počiny neomylně projeven, stačí, že je tu činnost takového rázu, že dle zákonů logického myšlení připouští závěr na určitý zločinný úmysl. Je proto přípustno vzíti dle okolností případu za dokázaný určitý úmysl pachatelův, byť i ze skutku se dalo třeba souditi na úmysl jiný, avšak v konkrétním případě méně pravděpodobný.

Vycházeje z hořejšího nesprávného názoru vyslovil nalézací soud, že v daném případě neučinil obžalovaný ještě ničeho, co by přímo směřovalo k zamýšlenému přepravení věcí přes hranice.Nalézal prý se ještě ve městě, 3/4 od hranic vzdáleném a nenastoupil ani cestu k nádraží. Mezi ovinutím látek kol těla a provedením podloudného vývozu musil by prý obžalovaný předsevzat býti ještě nějaký čin, který měl za účel přepravu věcí přes hranice a jehož výsledek byl zmařen jen působením cizích, mimo vůli obžalovaného ležících překážek.

Takovýto skutek nemohl prý býti obžalovanému dokázán a měl proto obžalovaný ještě dosti času, by od svého předsevzetí upustil.

Než charakteristická známka pokusu na rozdíl od pouhého přípravného jednání nespočívá ve větším či menším přiblížení se k cíli zákonem zakázanému, ani v tom, obsahuje-li čin pachatelův více či méně podmínek pro dosažení cíle, nýbrž v tom, zdali dospěla činnost takového stadia, že se jí dostatečně projeví trestný úmysl pachatelův.

Je-li však zjištěno, že v cizině se zdržující obžalovaný jel s věcmi, ohledně nichž neměl vývozního povolení, z Karlových Var, tedy z města od hranic vzdálenějšího, do Aše, města to u hranic blíže ležícího, a že měl část věcí pod oděvem obvinutou kolem těla, pak jest při nejmenším oprávněna domněnka, že obžalovaný měl úmysl, převésti věci bez povolení přes hranice, že uskutečnil k provedení úmyslu toho tolik, že jeho jednání dlužno považovati za takové, které vede ke skutečnému provedení, ač byl vzdálen ještě 3/4 hodiny od hranic a nenastoupil cestu k nim, ba ani k nádraží.

Při tom jest nerozhodno, zdali mohl obžalovaný ještě od svého jednání upustiti, poněvadž závažno by bylo jen, kdyby od něho byl skutečně upustil; toho však rozsudek nezjišťuje.