Rt 475/1921
Při krádeži ve společnosti (§ 174 II lit. a) tr. zák.) zodpovídá každý ze spoluzlodějů za celkovou škodu, jež vznikla ze společné činnosti, nechť o výkony při krádeži jakýmkoli způsobem se rozdělili.

( Rozhodnutí Kr II 301/20, 9.06.1921 )
Z odůvodnění:

S hlediska důvodu zmatečnosti brojí zmateční stížnost proti podřadění činnosti obžalovaného pod ustanovení § 174 II a) tr. zák. Stížnost míní, že o krádeži spáchané ve společnosti lze mluviti jen při spolupachatelství nebo pomoci ve smyslu § 5 tr. zák. Pachatelé musí prý své jednání spojiti k dosažení téhož výsledku. Činnost jednoho musí prý býti předsevzata u vědomé součinnosti s konáním druhého. Jeden společník musí prý nějak přispěti k provedení skutku druhého společníka.

Naproti tomu nelze prý uznati za krádež ve společnosti když více osob na témž místě předsevezme činy navzájem neodvislé. Tomu prý je tak v tomto případě, kde každý z obžalovaných trhal mák pro sebe, při čemž stěžovatel žádnému ze společníků při trhání máku nepomáhal, aniž jemu byl při tom kdo nápomocen. Jen tehdy, kdyby stěžovatel byl ostatním spoluobžalovaným při odcizení celého množství máku pomáhal, kdyby jeho úmysl byl směřoval na odcizení veškerého máku, byl by prý se býval dopustil zločinu krádeže dle § 174 II. a) tr. zák.

Na tyto vývody dlužno v prvé řadě odvětiti, že v odpor vzatý rozsudek zjišťuje skutečně úmysl, stížností ke skutkové povaze zločinu krádeže dle § 174 II a) tr. zák. právem požadovaný. Pravíť se v rozsudku, že vzhledem k ceně odcizeného máku a k tomu, že jde o plody na poli, jakož i hledíc k tomu, že obžalovaní, chtějíce společně krádež spáchati, spolupůsobili při jejím provedení. Dlužno je považovati za spoluzloděje.

Tímto zjištěním je úplně opodstatněno spolupachatelství obžalovaných, tedy i stěžovatelovo, ve smyslu vědomého, týmž zlým úmyslem se nesoucího a proniknutého spolupůsobení při témže zlodějském jednání. Neboť tím, že stěžovatel současně s druhými obžalovanými ve společném úmyslu, mák krásti, vkročil na pole a tam s nimi makovice trhal, dal nepochybně na jevo, že stotožňuje se a souhlasí s jednáním ostatních účastníků.

Jakmile však tu byl u všech účastníků takovýto společný úmysl, nelze již jejich spolupůsobení rozčleňovati v jednotlivé dílčí skutky, nýbrž ručí každý z nich za činění ostatních a zodpovídají každý za celkový výsledek jich společné činnosti dle zásady platící o spolupachatelích, tudíž jeden za všecky a všichni za jednoho, poněvadž výsledek ten je s činností každého jednotlivé z nich v příčinné souvislosti.

Dle toho odpovídá pojmu spolupachatelství, že nemusí každý jednotlivý spolupachatel provésti celý trestný skutek, nebo pomáhati účastníkům bezprostředně při jejich konkretních počinech, naopak stačí jeho spolučinnost, tudíž jeho spolupůsobení k dosažení společného cíle v témž zlém úmyslu.

Nerozeznávaje naprosto ani co do druhu deliktu a co do trestnosti spolupachatelů, ani, jak spolupůsobili, totiž jak se dělili o výkony při provádění krádeže, pokládá zákon krádež několika spoluzloději spáchanou za čin jednotný a nedílný a každého spoluzloděje za pachatele krádeže, součinností všech provedené.

Z hořejších úvah plyne zodpovědnost stěžovatelova za celý trestný výsledek, vzešlý ze společné činnosti, tudíž za celkovou škodu, byť i škoda jím samým způsobená nebo zamýšlená nepřesahovala snad 50 K.