Rt 4739/1933
Ke zločinu podle § 83 II příp. tr. zák. není třeba, by úmysl vykonati násilí byl pojat již předem (by pachatel alespoň již v době vniknutí měl úmysl vykonati násilí), nýbrž stačí, bylo-li po bezprávném vniknutí násilí skutečně vykonáno.

K podmínkám, za nichž pachatel může porušiti domovní svobodu v rámci nutné obrany.

(Rozhodnutí ze dne 7.06.1933 , Zm II 49/32)
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti státního zastupitelství nelze upříti důvodnost, pokud uplatňujíc číselně a i jasným odkazem mimo jiné také hmotněprávní zmatek směřuje proti osvobození všech tří obžalovaných od obžaloby pro zločin podle § 83 tr. zák.

Nalézací soud zjistil tento skutkový děj: Antonín S. měl hádku s obžalovaným Martinem L-ou st. Když viděl, že jeho synové, obžalovaní Martin L. ml. a Josef L., jdou za otcem, zavřel (za sebou) branku (od svého dvoru). Sotva tak učinil, hodil Martin L. st. půlkou cihly do dvora po S. Některý z obžalovaných chtěl otevříti branku. V tom hodil S. přes plot polenem na obžalované. Když šel pro druhé poleno, vešli L-ové jeden za druhým brankou do dvora. V tom už S. držel sekeru proti nim. Josef L. vyzval S-a, by sekeru pustil, že se mu nic nestane, a když S. tak učiniti nechtěl, chytili synové L-ovi S-a do náruče, Josef mu vzal sekeru a vrátil ji manželce S-a. Mezitím byl S. zraněn na krku, tváří a víčku.

Přes toto zjištění osvobodil soud obžalované proto, že podle jeho přesvědčení Josef L. vnikl do dvora S-ova ve snaze, by chránil otce před S-em, nikoliv, aby se dopustil násilí na S-ovi a že ani Martin L. mladší tohoto úmyslu neměl. Podle toho vychází nalézací soud, ač jinak sám praví, že ke zločinu § 83, II. příp. tr. zák. není zapotřebí, by úmysl vykonati násilí byl pojat už předem, přece zřetelně z právního stanoviska, že pachatel musí míti alespoň již v době vniknutí úmysl vykonati násilí.

Tento názor není však správný. Z doslovu zákona (slova " užije-li násilí") jest souditi, že stačí, bylo-li po bezprávném vniknutí násilí skutečně vykonáno. To však soud vzhledem ke skutečnostem jím samým zjištěným vylučuje u Martina L-y ml. a Josefa L-y zřejmě také jen následkem právního omylu ohledně pojmu "násilí" v § 83 tr. zák., který nevyžaduje snad násilí nějaké větší intensity (Finger II. 1914, str. 348, rozh. nejv. s. čís. 2470), jemuž - pokud jde o násilí spáchané na osobě - odpovídá každé fysické - nebo psychické - násilí. Zejména netřeba, by fysické násilí vedlo k porušení tělesné integrity (neporušenosti), nýbrž stačí každé úmyslné protiprávné porušení tělesné nedotčenosti. V souzeném případě přehlíží nalézací soud, že vzhledem k jeho vlastním zjištěním byl útočníkem Martin L. st. a že S. byl v obraně. Jednání synů L-ových proti S-ovi - chycení ho do náruče a odebrání mu sekery - nebylo tedy kryto právem spravedlivé nutné obrany (§ 2 g) tr. zák.), najmě an S. sekery dosud vůbec nepoužil k protiútoku.

V oněch směrech spočívá zprošťující výrok v příčině zločinu podle § 83 tr. zák., na mylném výkladu a použití zákona a je proto zmatečný podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Bylo proto napadený rozsudek v této části zrušiti a při nedostatku skutkových zjištění, jichž je třeba, aby bylo lze věc správně posouditi, věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Při tom bude na soudu, by na správném právním podkladě uvažoval a zjistil, zda obžalovaní, vnikajíce do dvora S-ova, jednali aspoň ve vědomém spolupůsobení se stejným úmyslem, byť si vzájemnou shodu a souhlasný cíl svého podnikání uvědomili teprve v okamžiku vniknutí, a dále zda si byli také vědomi, že vnikají do dvora proti vůli oprávněného S-a. Dále bude zjistiti, zda všichni obžalovaní, či který z nich vykonal po vniknutí násilí na S-ovi, a pokud by pak násilí takové bylo zjištěno jen u některého z obžalovaných, zda i u těch, kteří se násilí nedopustili, byl tu (aspoň po vniknutí) úmysl a vůle, by násilí bylo spácháno, neb aspoň souhlas s páchaným násilím.