Rt 472/1921
I. Ku zločinu veřejného násilí dle § 87 tr. zák. nevyžaduje se delší přípravy, stačí i okamžité rozhodnutí.

II. Po stránce subjektivní se nevyžaduje, by úmysl pachatelův přímo směřoval na přivodění nebezpečí, stačí, že pachatel dopustil se činu, ač věděl, že z něho může nebezpečí vzejíti.

( Rozhodnutí Kr I 395/21, 4.06.1921 )
Z odůvodnění:

Můžeť zločin dle § 87 tr. zák. býti výsledkem okamžitého vzkypění, takže mezi rozhodnutím a provedením jeho může zůstati třeba jen krátké mezidobí k uvažování.

Zralejší úvaha a dokonalejší příprava může přijíti v úvahu pouze při výměře trestu (§ 43 tr. zák.), pro otázku viny je rozhodno jedině úmyslné jednání pachatelovo a vědomí jeho, že jednání to je způsobilé přivoditi nějaké nebezpečí v § 85 lit. b) tr. zák. označených.

Vyslovujeť se v rozsudku, že obžalovaný napodobil to, co se tehdy s policejními strážníky do Prahy sjíždějícími dělo a co obžalovaný viděl a věděl, takže je tím dán výraz přesvědčení, že obžalovaný byl již před činem rozhodnut a odhodlán, že, uvidí-li strážníka, zachová se tak, jak to u jiných osob tehda činiti viděl.

Aby zlý úmysl obžalovaného byl směřován přímo na přivodění nebezpečí, se dle zákona nevyžaduje, stačí, že si byl vědom možnosti vzejití nebezpečí a že přes to dopustil se úmyslně činu, s nímž ono nebezpečí bylo spojeno. I toto vědomí obžalovaného nalézací soud výslovně zjistil a odůvodnil, a je veškerý odpor v ohledu tom nepřípustný.

Tvrzení stížnosti, že pro ohrožení strážníka Č-a nevzniklo žádné nebezpečí, je v odporu se zjištěním rozsudku. Pravíť se v něm, že vzhledem k okolnostem, za jakých byl závadný výkřik obžalovaným pronesen, zejména to, že shluklé davy byly rozrušeny událostmi posledních dnů a že kritického dne proti strážníkům do Prahy za svou službou odjíždějícím vystupovaly davy na různých místech násilně, byla situace pro Č-a velmi nebezpečná a že dlužno za to míti, že mohlo lehce pro něho vzejíti nebezpečí pro život, zdraví neb jeho tělesnou bezpečnost a že se nedá ani odhadnouti, k jakým těžkým následkům mohlo by bývalo dojíti, kdyby svědek M. nebyl býval náhodou Č-a vyprostil z jeho nebezpečné situace svým rázným zakročením. Že se ohroženému Č-ovi skutečně ničeho nestalo a že mu nebylo ublíženo, nevylučuje nikterak, že tu nebylo nebezpečí.

Vyrozumíváť se pod ním takový stav věcí, jenž zavdává příčinu k obavám, že následkem něho buď někdo ztratí život neb bude poškozen na těle neb zdraví. Na větším neb menším stupni nebezpečí nezáleží zrovna tak, jako na tom, bylo-li ohroženému skutečně ublíženo; okolnosti tyto jsou směrodatnými jen pro vyměření trestu dle § 88 tr. zák.