Rt 4703/1933
Ten, proti komu trvá podezření, že byl sám súčastněn trestným způsobem na vojenské zradě, nemůže býti trestně stíhán pro opomenutí oznámení tohoto zločinného podniku podle § 12 zák. na ochr. rep.

Povinnost oznámiti zločiny vojenské zrady platí i když jde o osoby blízké.

(Rozhodnutí ze dne 29.04.1933 , Zm I 934/32)
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti bylo vyhověti, pokud napadá důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř. nedostatky skutkových zjištění nalézacího soudu v otázce, zda obžalovaný opomenul neodkladně oznámiti věrohodným způsobem úřadu bližší údaje o spáchané vojenské zradě, o níž se věrohodným způsobem dozvěděl a implicite též nedostatek zjištění zákonných znaků trestného činu podle § 12 čís. 1 al. 2 zák. na ochr. rep.

Zmateční stížnost uvádí v prvém směru vytky nejasnosti, neúplnosti a vnitřního rozporu rozsudku ve více směrech. Z jejích výtek lze seznati, že vytýká v první řadě neúplnost rozsudkových zjištění o tom, zda se obžalovaný věrohodným způsobem dozvěděl, že vojenská zrada byla spáchána. Tuto nezbytnou náležitost skutkové podstaty trestného činu podle § 12 čís. 1 al. 2 zákona na ochr. rep. neuvedl nalézací soud ani ve výroku rozsudku. V jeho důvodech pak není vůbec skutkových zjištění k tomu se vztahujících, což je tím význačnější nedostatek, kdyžtě předchozí důvody uvedené k osvobozujícímu výroku z obžaloby proti stěžovateli pro spoluvinu na vojenské zradě jeho synů vycházejí z přesvědčení soudu, že stěžovateli nemohlo býti prokázáno, že znal Sch-e a jeho činnost. Zmateční stížnost poukazuje na toto zjištění, poněvadž pak synové obžalovaného prováděli vojenskou zradu právě ve spojení s říšskoněmeckým důstojníkem Sch-em, vytýká tak stěžovatel právem věcně neúplnost zjištění skutkových předpokladů závěru, zda byl obžalovaný k oznámení vůbec povinen, zda se totiž věrohodným způsobem dozvěděl, že byla vojenská zrada spáchána, kdyžtě Sch-e a jeho činnost neznal. Podotýká se ovšem, že obžalovaný byl uznán vinným, že opomenul oznámiti vyzvědačské počínání svého syna (zřejmě Arnošta R. W-a ml., na jehož odsouzení je tento výrok rozsudkový navázán).

Je tudíž v prvé řadě třeba zjistiti, zda se stěžovatel dozvěděl o zločinné činnosti tohoto svého syna, pro posouzení toho má však rozhodující význam okolnost, že mu podle přesvědčení nalézacího soudu nemohlo býti prokázáno, že znal Sch-e a jeho činnost a jest třeba tuto okolnost řádně oceniti i v této souvislosti. Při tom třeba upozorniti nalézací soud, že ze zákona, který v ustanovení § 12 čís. 1 al. 2 zákona na ochranu republiky vychází je z toho, že se pachatel o spáchání vojenské zrady věrohodným způsobem dozvěděl, nelze dovoditi, že by obžalovaný byl měl povinnost, když nevěděl o Sch-ovi nic bližšího, by dříve vypátral, o koho tu jde, jak usuzoval nalézací soud. Bude dále třeba věnovati bližší pozornost otázce, jaký měl obžalovaný skutkový podklad pro svůj dotaz na československý konsulát v Saské Kamenici, je-li mu známo, že jeden major a bývalý nadporučík vyhledávají a ke špehování svádějí propuštěné naše záložníky, zejména, zda a pokud měl tento dotaz vztah ku vyzvědačské činnosti jeho syna, zda lze dokázati, že obžalovaný věděl o tom věrohodně něco více, nežli o čem se v dopisu neurčitě zmínil a zda snad v tomto směru neporušil povinnost uloženou mu v § 12 čís. 1 al. 2 zákona na ochranu republiky, zejména když neodpověděl na dotaz československého konsulátu v Saské Kamenici, o němž se nalézací soud zmiňuje v důvodech rozsudku. I k této posléz uvedené okolnosti uplatňuje stěžovatel podstatné námitky. Pokud by totiž nalézací soud přikládal této posléz uvedené okolnosti rozhodující význam, jak to učinil v napadeném rozsudku, nutno uznati oprávněnost výtky, že odůvodnění rozsudku jest neúplné, čímž se věcně uplatňuje nejasnost a neúplnost skutkových zjištění v tomto směru rozhodných.

Ku zjištění, že obžalovaný neodpověděl na výzvu československého konsulátu, bylo by třeba určitého konkrétně odůvodněného zjištění, že obžalovaný skutečně obdržel dopis československého konsulátu s obsahem v rozsudku naznačeným, an pouhý předpoklad nalézacího soudu, že při známé přesnosti říšskoněmeckých úřadů nelze míti za to, že by jej úřední dopis obratem pošty odeslaný nebyl došel, není takovým zjištěním, jaké vyžaduje § 270 čís. 5 tr. ř., zejména když rozsudek jen uvádí, že obžalovaného "neospravedlňuje tvrzení, že ho taková výzva nedošla", takto není určitě vyjádřeno, zvláště se zřetelem k odůvodnění, jež vychází jen z předpokladu přesnosti pošty, zda nalézací soud vzal za dokázáno, že obžalovaný skutečně dopis obdržel.

Již z toho, co dosud uvedeno, je zřejmo, že pro nedostatky skutkových zjištění napadeného rozsudku nelze řešiti právní otázku, již zmateční stížnost vytýká dále pod čís. 9 b) § 281 tr. ř. v příčině stavu neodolatelného donucení podle § 2 g) tr. zák. Jelikož se nelze podle toho, co uvedeno, vyhnouti nařízení nového hlavního přelíčení, při němž by skutkové předpoklady zločinu podle § 12 čís. 1 al. 2 zákona na ochranu republiky byly zjištěny úplněji a určitěji, bylo ve smyslu § 5 nov. k tr. ř. za souhlasu generální prokuratury zmateční stížnosti obžalovaného vyhověti ihned při neveřejné poradě. Třeba ještě podotknouti, že při novém rozhodování věcí, jež se ovšem musí obmeziti na zločin podle § 12 čís. 1 al. 2 zákona na ochranu republiky, bude nutno po případě přihlížeti k pravoplatné části osvobozujícího rozsudku ohledně obžaloby pro zločin podle § 5 tr. zák. a § 6 čís. 2 zákona na ochranu republiky potud, zda proti obžalovanému Rudolfu W-ovi st. trvá i po jeho osvobození z obžaloby pro uvedený těžší zločin podezření, že byl sám súčastněn trestným způsobem na vojenské zradě, spáchané některým z jeho synů.

Trvalo-li by takové podezření, nemohla by mu dle povahy věci býti uložena povinnost, že jsa sám súčastněn na spáchání vojenské zrady měl to oznámiti, a nemohl by tudíž býti pro opomenutí tohoto oznámení trestně stíhán podle § 12 zákona na ochranu republiky.