Rt 4686/1933
Návod a pomoc jsou rovnocenné formy viny a každá z nich naplňuje již sama o sobě pojem spoluviny.

Záleží-li přispění k bezpečnému vykonání zlého skutku jen v úmyslném opatření prostředků, předpokládá pojem trestné pomoci po stránce objektivní, že prostředek byl hlavnímu pachateli skutečně odevzdán.

Po stránce subjektivní předpokládá trestná pomoc, že spoluvinník ví o zlém úmyslu hlavního (přímého) pachatele a jedná v úmyslu, by známý mu úmysl hlavního pachatele byl uskutečněn. Není třeba, by spoluvinník měl (v době trestné pomoci) přesnou představu o zločinu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech, najmě pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas, stačí, že si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou trestní skutkovou podstatu, že ví, že osobou, které jest nápomocen, bude poškozen (ohrožen) statek, který je z druhu právních statků trestním zákonem chráněných, jednáním (opomenutím), které je z druhu jednání (opomenutí) trestním zákonem stíhaných.

(Rozhodnutí ze dne 10.04.1933 , Zm I 304/31)
Z odůvodnění:
Rozsudek dává stěžovateli za vinu spoluvinu na zločinu krádeže jednak ve způsobu návodu, jednak ve způsobu trestné pomoci. Obě formy viny jsou rovnocenné a každá z nich naplňuje již sama o sobě pojem spoluviny.

I trestná pomoc předpokládá po stránce subjektivní, že spoluvinník ví o zlém úmyslu hlavního (přímého) pachatele a jedná v úmyslu, by známý mu úmysl hlavního pachatele byl uskutečněn. Avšak sama stížnost uznává, že není třeba, by měl spoluvinník (v době trestné pomoci) přesnou představu o zločinu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech, najmě pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas, stačí, že si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v hlavních rysech opodstatňujících určitou trestní skutkovou podstatu, že ví, že osobou, jíž jest nápomocen, bude poškozen (ohrožen) statek, jenž jest z druhu právních statků trestním zákonem chráněných, jednáním (opomenutím), které jest z druhu jednání (opomenutí) trestným zákonem stíhaných. Proto jest subjektivní stránka rozsudečného předpokladu o trestné pomoci stěžovatelově dostatečně opodstatněna závěrem rozhodovacích důvodů, že vůle stěžovatelova čelila (směřovala) k tomu, by bezprostředního pachatele při zamýšlené jím krádeži podporoval a jemu byl nápomocen. Tohoto závěru (skutkového zjištění) nedbá stížnost, vytýká-li rozsudku, že pokládá za dostatečný dolus eventualis, neuvědomujíc si patrně ani správný smysl a význam předpokladů, z nichž dotyčný závěr rozhodovacích důvodů odvozen, t. j. předpokladů, že stěžovatel musel věděti, že každý, kdo se dostane v držení tajných klíčů (rozuměj klíčů, o nichž majitel pokladny neví), může jich zneužíti, a to jen ke krádeži peněz z pokladny, ke které se klíče hodí, že obžalovaný při objednávce klíčové soupravy věděl, že souprava může sloužiti jen k účelům nekalým a trestným, a že obžalovanému bylo známo, že těmito klíči může býti jen na pokladně městského úřadu v M. spáchán zlodějský útok.

Po stránce objektivní předpokládá pojem trestné pomoci, je-li - jak v souzené trestní věci - přispění k bezpečnému vykonání zlého skutku shledáno jen v úmyslném opatření prostředků, že prostředek byl hlavnímu pachateli skutečně odevzdán, a to tím spíše, že odpovědnost pomocníka je vázána podmínkou, že hlavní pachatel dopustil se při nejmenším skutku, jenž opodstatňuje pokus dotčeného trestného činu. Než názorem tím řídí se i napadený rozsudek. Stížnost namítá ovšem, že rozsudek spatřuje trestnou pomoc stěžovatele v pouhé objednávce dotčených klíčů, protože prý není skutečné odevzdání klíčů zjištěno rozhodovacími důvody, jež vyslovují, že (další) osud soupravy klíčů, která poštou obžalovanému byla doručena, zůstal naprosto nevysvětlen, a jinde, že obžalovaný klíče (objednal, později převzal) a "pravděpodobně" dále předal.

Námitka neobstojí. Netřeba stížnosti připomenouti, že přesvědčení, jehož projevem jsou zjišťovací výroky rozsudku, nerovná se, neb alespoň nemůže se vždy rovnati naprosté jistotě, a jest zpravidla jen předpokladem vysokého stupně pravděpodobnosti zjištěné a nepravděpodobnosti opačné skutečnosti (události nebo nedostatku jí). Neboť smysl a podklad té které části rozhodovacích důvodů lze správně poznati jen výkladem, který dbá i ostatního obsahu rozsudku a souvislostí jednotlivých jeho částí. Napadený rozsudek zjišťuje, že souzené tři krádeže byly provedeny jen pomocí soupravy klíčů, jež byly stěžovateli k jeho objednávce továrnou pokladen zaslány, a vyslovuje, že podezření proti stěžovateli z přímého pachatelství je značné, nestačí však ještě daleko k úplnému důkazu (srovnej k tomu úvahy rozsudku o dobách krádeží), že soud proto nemohl dospěti ku nezvratnému přesvědčení, že souzené tři krádeže nebo některé z nich spáchal výlučně a jedině stěžovatel, a že proto nebyl stěžovatel uznán vinným podle obžaloby, totiž jako přímý pachatel, že však soud shledal ve zjištěném jednání stěžovatelově pouze zločin spoluviny na zločinu vylíčené krádeže. V souvislosti s těmito výroky jest jasný smysl věty rozhodovacích důvodů o osudu soupravy klíčů ten, že nemohlo býti vysvětleno nebo třeba zjištěno, zda klíče ty zůstaly v rukou stěžovatelových nebo byly jím před anebo mezi souzenými krádežemi odevzdány jiné osobě. Ze souvislosti s těmito částmi rozhodovacích důvodů jest patrný a zřejmý též účel slova "pravděpodobně" v druhé z vět stížností zdůrazňovaných a správný smysl celé věty té. By zabránil výtce vnitřního rozporu rozsudku, zjednal soud vsunutím slova "pravděpodobně" v projev závěru, že klíče byly stěžovatelem předány jiné osobě, jež pak provedla souzené krádeže, soulad mezi tímto závěrem a podezřením v rozsudku vysloveným, že krádeže spáchal sám stěžovatel, a je tudíž dotčenou větou zjištěno, že stěžovatel klíče objednal, převzal a, jestliže souzené krádeže nespáchal sám, i dále předal. Tím, že soud omezil takto vyznačenou eventualitou své jinak nezvratné přesvědčení, že stěžovatel odevzdal klíče, jimiž krádeže spáchány, osobě, jež pak krádeže spáchala, nepozbylo přesvědčení to způsobilosti býti podkladem výroku o vině stěžovatelově. Odpovědnost přímého pachatele zásadně není menší než odpovědnost pomocníka - srovnej § 5 tr. zák. - a v této trestní věci spatřoval dokonce soud (a to správně) v pouhé pomoci mírnější stupeň viny (viz slova "pouze" v nahoře z rozsudku citované větě).