Rt 4622/1933
Jde jen formálně o svědeckou výpověď, vpravdě však o obhajobu podezřelého (z přestupků podle §§ 461, 197 a podle § 487 tr. zák.), nespadající pod sankci § 199 a) tr. zák., byl-li kdo jako svědek vyslýchán, by vysvětlil rozpor mezi obsahem udání, jímž jiného křivě obvinil z přestupku, a obsahem svědecké výpovědi, v níž podle pravdy uvedl ono udání na pravou míru.

(Rozhodnutí ze dne 8.02.1933 , Zm II 406/31)
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti jest přiznati oprávnění s hlediska hmotněprávního zmatku. Nalézací soud zjistil, že obžalovaný, byv slyšen dne 7. dubna 1931 jako svědek u okresního soudu ve Velké Bíteši v trestní věci proti Václavu D-ovi a spol. pro přestupek § 460 tr. zák. udal nepravdu potud, že zapřel, že udal četnictvu to, co stojí v trestním oznámení, že potkal asi koncem měsíce října Václava D-a na polích poblíže H., že D. nesl zabitého zajíce a že mu na dotaz, kde k zajíci přišel, odpověděl, že právě velkostatek M. odbýval hon a zajíc, kterého nese, byl postřelen, běžel proti němu a on že tohoto zajíce klackem zabil, a že viděl, jak D. si zajíce nesl domů, - tvrdě proti pravdě, že udal vyšetřujícím četníkům jen to, co udává ve věci samé u soudu, že totiž sice viděl D-a, jak něco nesl, že však nerozeznal, co nesl a že tedy není pravda, a že neudal u četnictva, co je o jeho výpovědi zapsáno v trestním oznámení.

Nalézací soud uznal obžalovaného pro tuto část svědecké výpovědi (svědecké seznání obžalovaného ve věci samé uznává jinak za pravdivé) - vinným zločinem podle §§ 197 a 199 a) tr. zák., zdůrazňuje při tom, že obžalovaný jako dospělý muž si musel uvědomiti a podle zápisu v protokole si také uvědomil, že vypovídá před soudem jako svědek, jakož i že byl na následky křivého svědectví výslovně upozorněn. Při tom však soud nehodnotí po právní stránce důležitou okolnost, kterou sám rozsudek zjišťuje, totiž že obžalovaný učinil vyšetřujícímu četnickému strážmistru vědomě křivé udání proti Václavu D-ovi a to ze zlosti, a že tímto křivým udáním na Václava D-a pro domnělý přestupek krádeže, jehož D. e skutečnosti nespáchal, se dopustil přestupku podvodu, jímž měl škodu utrpěti nejen D., ale i stát na právu stíhacím, a že zároveň D-a křivě obvinil z krádeže, aniž obvinění dosáhlo stupně § 209 tr. zák. a že se tak dopustil jednak přestupku podle §§ 461, 197, jednak přestupku podle § 487 tr. zák.

Když pak obžalovaný byl vyslýchán o obsahu svého udání u soudu jako svědek, a vydal ve věci samé svědectví pravdě odpovídající, měl však potom vysvětliti rozpor mezi svědectvím a obsahem udání, octl se v situaci, v níž měl vypovídati o svých vlastních trestných činech, ježto přece podle obsahu spisů byl tu důvod k podezření, že se výpovědí před četnictvem, o níž právě měl jako svědek vypovídati, dopustil oněch přestupků §§ 461 a 487 tr. zák.

Z toho plyne, že v té části svědecké výpovědi, kterou považuje nalézací soud za křivou, obžalovaný vypovídal o svém vlastním trestném činu a to před soudem, který měl příčinu pokládati ho za podezřelého. Jde tedy o případ, v němž osoba slyšená formálně jako svědek, je ve skutečnosti v postavení osoby materielně obviněné a její výpověď, byť i byla učiněna ve formě svědectví, je ve skutečnosti obhajobou obviněného (podezřelého), a tudíž nespadá pod trestní sankci § 199 a) tr. zák.

Tohoto dobrodiní plynoucího ze zásady § 202 tr. ř., že vinník nesmí býti donucován k doznání, tedy ani cestou trestní sankce § 199 a) tr. zák., požívá však svědek ten, pokud hájí sebe, t. j. pokud cítí se subjektivně obviněným a zakrývá pravdu, by nevyšla na jevo jeho vlastní vina. Poněvadž prvý soud, vycházeje z nesprávného právního hlediska po této stránce věcí se nezabýval, najmě neučinil potřebná skutková zjištění v tom směru, v jakém úmyslu obžalovaný zapřel, že u četnictva vypovídal tak, jak je uvedeno v trestním oznámení, t. j. zda vypovídal v úmyslu pomoci sobě samému, totiž zabrániti tomu, by nevyšlo na jevo, že se dopustil přestupku podvodu, po případě i urážky na cti při četnickém vyšetřování, - jest odůvodněno rozsudek zrušiti a vrátiti věc k novému projednání a rozhodnutí prvému soudu.