Rt 4620/1933

Účel a doba trvání ochrany § 1 zák. o mař. ex., spadají sem majetkové disposice dlužníkovy nejen v době, kdy věřitel zahájil již exekuci uhražovací neb aspoň podal žalobu, nýbrž i v době, kdy mu z nějakého důvodu ještě nebylo lze svůj nárok žalobou uplatňovati, stačí, že pachatel o nároku tom věděl a musel počítati s tím, že bude povinen plniti, bude-li míti spor pro věřitele příznivý výsledek.

Nevyviňují pouhé subjektivní dohady pachatelovy, že by snad jeho námitky ve sporu mohly míti úspěch.

(Rozhodnutí ze dne 7.02.1933 , Zm I 669/31)
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně jen důvod zmatečnosti čís. 9 a) - věcně lze v ní snad shledati i dolíčení zmatku neúplnosti podle čís. 5 § 281 tr. ř. Zmateční stížnost namítá, že nalézací soud právně mylně posoudil (a snad i na neúplném podkladě) otázku trestného úmyslu obžalovaného. Má za to, že v souzeném případě nemůže býti řeči o tom, že obžalovaný odstranil majetkový předmět - model pluhu - tím, že některé součástky vrátil jejich majitelům, jiné rozprodal v úmyslu, zmařiti budoucí exekuci svých věřitelů Jaroslava M-ého a Karla P-ů, dokud není zjištěno jeho vědomí, že žalobní nároky těchto věřitelů stávaly po právu. Zmateční stížnost poukazuje pak na obhajobu obžalovaného, který tvrdil, že neměl v úmyslu zmařiti exekuci, nýbrž vrátil jen součástky modelu pluhu patřící jiným, an se necítil vázán smlouvou s Jaroslavem M-ým, protože tento smlouvě nedostál a dovozuje, že byl subjektivně přesvědčen o svém právu, že uplatňoval v obou sporech námitky, že nemohl proto věřiti v důvodnost nároku odpůrcova a nakládaje modelem pluhu, nemohl míti v úmyslu mařiti budoucí exekuci. Než zmateční stížnost jest na omylu.

Přečinu podle § 1 zák. čís. 78/1883 se dopouští, kdo v úmyslu, by zcela nebo zčásti zmařil uspokojení svého věřitele za exekuce sobě hrozící (nebo již během exekuce) zničí, bezcenným učiní nebo odstraní atd. předměty majetkové. Účelem zákona jest poskytnouti věřiteli účinnou ochranu proti zlomyslnosti dlužníka, který různými vytáčkami může odkládati splnění svého závazku, různými námitkami a opravnými prostředky může protahovati pravoplatné rozhodnutí rozepře ve snaze, zmařiti tak uspokojení věřitele za jmění dlužníka, jež mu má býti zárukou, že dojde splnění svých nároků. Této ochrany potřebuje věřitel nejen v době, kdy zavedl již exekuci uhražovací, maje exekuční titul, nýbrž v míře ještě vyšší v době, kdy podal žalobu a nemá ještě exekučního titulu, najmě také v době, kdy z té či oné příčiny nemůže ještě svůj nárok uplatňovati žalobou. Proto zákon prohlašuje za trestné majetkové disposice dlužníkovy i takové, které byly provedeny již v této době exekuce hrozící, t. j. v době, kdy dlužník ví, že se proti němu uplatňují jisté nároky, a že se v případě zdráhání proti němu zakročí soudně, nebo kdy již dokonce ví, že se proti němu soudně zakročilo žalobou a přes to se rozhodne neplniti a hrozící mu povinnosti platiti se vymknouti.

Nezáleží na tom, že o žalobním nároku věřitele nerozhodl dosud soud, rozhodné jest, že o těchto žalobních nárocích obžalovaný věděl, že musel tedy s tím počítati, že v případě příznivého výsledku sporu pro věřitele bude povinen plniti, pokud se týče že věřitel bude ze jmění dlužníkova hledati uspokojení svého nároku. Za žádných okolností nesmí se dlužník vymknouti ze svých povinností a ohroziti uspokojení svého věřitele v budoucnosti bezprávnou disposicí majetkem, který tvoří věřitelovu záruku, že dojde uspokojení.