Rt 4613/1933
Při spolupachatelství na zločinu loupeže kvalifikované podle § 349 odst. II tr. zák. jest považovati za pachatele nejen toho, kdo přímo vykoná celou činnost, z níž nastal výsledek nutný k naplnění skutkové podstaty tohoto složeného trestného činu, nýbrž i toho, kdo vykoná činnost vedoucí jen k jednomu z těchto výsledků, byl-li ve vzájemném dorozumění s jiným pachatelem, vykonavším činnost, vedoucí k druhému výsledku a směřoval-li jejich úmysl shodně i k tomuto výsledku, způsobenému jen jedním ze spolupachatelů.

(Rozhodnutí ze dne 2.02.1933 , Zm IV 469/32)

( Obžalovaný P. L. domluvil se se svým společníkem I. L., že přepadnou a oloupí J. D-e st., o němž věděli, že má u sebe peníze za prodaný dobytek. Sledovali ho proto, když se vracel se svým synem J. D. ml. domů, při čemž I. L. byl ozbrojen nabitým revolverem a obžalovaný P. L. věděl, že jeho společník jest odhodlán této zbraně při loupeži použíti. Oba pachatelé přepadli J. D-e st., povalili a bili ho a obžalovaný P. L. snažil se vyrvati mu tašku s penězi. Přepadenému se podařilo tašku s penězi nenápadně odhoditi a posléze i prchnouti, když mu jeho syn J. D. ml. byl přispěl ku pomoci, společník obžalovaného P. L-o (I. L.) však při tom P. L. ml. ranou z revolveru zastřelil. Oba pachatelé potom uprchli z místa činu bez kořisti).
Z odůvodnění:
V podstatě namítají stěžovatelé důvod zmatečnosti podle § 29 čís. 4 nov. k tr. ř. proto, že otázky nebyly položeny tak, aby porotci měli možnost posouditi i to, zda obžalovaný P. L. zodpovídá i za zúmyslné usmrcení poškozeného I. D. ml. Ani v smyslu vývodů stížnosti nebylo třeba dáti zvláštní právní otázku na to, zda obžalovaný P. L. mě. úmysl sám usmrtiti I. D-e ml., neboť takový úmysl se při spolupachatelství na zločinu loupeže, kvalifikované podle § 349 2. odst. tr. zák., u každého spolupachatele loupeže nevyžaduje.

Při tomto komplexním trestném činu třeba považovati za jeho pachatele nejen toho, kdo jako přímý pachatel vykonal celou činnost, z níž nastal výsledek požadovaný k náplni skutkové podstaty tohoto složeného trestného činu, tedy pachatele, jenž uloupil věci a při tom sám zúmyslně zabil člověka, nýbrž i toho, kdo vykonal činnost vedoucí jen k jednomu z těchto výsledků, když byl ve vzájemném srozumění s jiným pachatelem, který vykonal činnost, jež vedla k druhému výsledku, a když jejich úmysl směřoval shodně i k tomuto výsledku, způsobenému jen jedním ze spolupachatelů.

K rozhodnutí o tom, zda u obžalovaného P. L. byl úmysl zabíti člověka, byl dán porotcům dostatečný základ pojetím potřebných skutkových okolností do první hlavní skutkové otázky. V ní jest jmenovitě uvedeno, že obžalovaný P. L. viděl a znal, že společník jest odhodlán při loupeži použíti nabitého revolveru. Obžalovaný P. L. zúčastnil se tudíž provedení smluvené loupeže i při tomto vědomí, že jeho společník jest odhodlán použíti při loupeži nabitého revolveru, a jmenovitě i potom, když jeho společník hned, jakmile na poškozeného vyskočili, z pistole vystřelil, útočil pak násilně na poškozeného ještě i tehdy, když jeho společník střelil I. D-e ml. z pistole do břicha, neboť podle zjištění v I. skutkové otázce zanechal na to obžalovaný P. L. již neschopného se brániti I. D. ml., zápasícího ještě s jeho společníkem, běžel za prchajícím I. D. st. a pokračoval způsobem v otázce dále popsaným v pokusu, zmocniti se násilím a vyhrůžkou jeho peněz.

Nemýlili se tudíž porotci, když na základě tohoto skutkového stavu kladným zodpověděním právní otázky na zločin loupeže, kvalifikované podle § 349 2. odst. tr. zák., uznali, že i obžalovaný P. L. zúčastnil se zúmyslně provedení nedokonaného zločinu loupeže, při níž byl zúmyslně zabit člověk.