Rt 4603/1933
Při povolení podmíněného odkladu výkonu trestu musí soud svoje přesvědčení o tom, že se obžalovaný i bez výkonu trestu polepší, čerpati z podstatných důvodů, sama naděje, že se tak stane, nestačí.

(Rozhodnutí ze dne 25.01.1933 , Zm IV 518/32)
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti, jež uplatňuje důvod zmatku podle § 385 čís. 2 tr. ř. proti povolení podmíněného dokladu trestu obžalovanému M. J., nelze upříti oprávnění. Odvolací soud uvedl, že u obžalovaného M. J. není vyloučena naděje, že se polepší i bez výkonu trestu. K tomu dlužno podotknouti, že zákon čís. 562/1919 Sb. z. a n. v § 1 odst. 1 stanoví přísnější požadavek pro povolení podmíněného odkladu trestu, neboť odložení výkonu trestu činí závislým na tom, aby tu byly podstatné důvody pro přesvědčení soudu, že se obžalovaný i bez výkonu trestu polepší, což znamená, že soud má z podstatných důvodů dospěti k určitému přesvědčení o polepšení pachatele, kdežto podle napadeného výroku odvolací soud jen připouští, že se obžalovaný snad i bez výkonu trestu polepší.

Takový výklad cit. ustanovení zákona příčí se jeho výslovnému znění, z něhož plyne, že musí tu býti podstatnými okolnostmi odůvodněna naděje a záruka o polepšení pachatele. Pro závěr v tomto smyslu není však v tomto případě podstatných důvodů. I kdyby se odhlédlo od dřívějšího nepatrného trestu obžalovaného pro čin menší váhy (přečin urážky na cti), přece jsou tu jiné okolnosti, které nepřipouštějí závěr v smysle § 1 odst. 1 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n., zejména to, že obžalovaný trestuhodnou činnost v několika měsících šestkrát opakoval, dále, že svým činem utvrzoval mladého zaměstnance v trestuhodném jednání na škodu zaměstnavatele, a konečně, že trestný čin spáchal ze ziskuchtivosti, tedy z pohnutek nízkých a nečestných, ačkoliv sám o sobě tvrdí, že je bohatý.