Rt 4594/1933
K otázce excesu z nutné obrany.

K nutné obraně se vyžaduje, by to, co obžalovaný podnikl proti neoprávněnému útoku, bylo objektivně potřebné k jeho odvrácení a aby mělo zřetel k životu a k osobní neporušenosti útočníka, nestačí jen subjektivní přesvědčení obžalovaného, že pokládal svoji obranu za potřebnou.

(Rozhodnutí ze dne 19.01.1933 , Zm IV 546/32)
Z odůvodnění:
Soudem bylo zjištěno, že obžalovaný přišel kritického odpoledne do potravního spolku, tam si sedl ke kamarádům a popíjel s nimi, že poškozený začal mu bez příčiny nadávat, pošťuchoval ho, udeřil ho i pěstí do čela, vyhrůžně se při tom k obžalovanému vyjadřoval, že na něj napřáhl ruku a učinil pohyb, jako by sahal do zadní kapsy kalhot pro zbraň, že obžalovaný, obávaje se ho, opustil místnost a rychlým krokem odcházel, že poškozený ho následoval, při příchodu k zatáčce cesty směrem k mostu že obžalovaný začal utíkati a poškozený za ním, že obžalovaný, vida pronásledování se strany poškozeného, vytáhl ze zadní kapsy kalhot revolver a ze vzdálenosti asi 13 kroků jednou a pak ze vzdálenosti asi 15 kroků třikráte vystřelil proti poškozenému, který byl jednou střelou zasažen a usmrcen. Na pátou právní otázku, zda skutek poškozeného, vylíčený v druhé otázce skutkové, byl takovým neoprávněným a přímým útokem, směřujícím proti osobě obžalovaného nebo ho ohrožujícím, že tento byl oprávněn brániti se, odpověděli porotci kladně. Naproti tomu však šestou právní otázku, zda bylo potřebné k odvrácení útoku, aby obžalovaný vykonal čin v první skutkové otázce vylíčený, a na sedmou právní otázku, zda obžalovaný činem tím překročil meze nutné obrany ze strachu, leknutí nebo zmatku, odpověděli porotci záporně.

Zmateční stížnost stojí na stanovisku, ani porotci uznali, že útok poškozeného byl neoprávněný a směřoval přímo proti osobě obžalovaného, a vyslovili zároveň, že obžalovaný byl přímo oprávněn brániti se proti takovému útoku, že musili logicky také vysloviti, že obžalovaný ve svém duševním stavu mohl a musil pokládati za jediné možné odvrácení útoku výstřel na poškozeného, po případě musili aspoň uznati, když už obžalovaný překročil meze nutné obrany, že tak učinil ze strachu a z leknutí..

Zmateční stížnost není důvodná. Tím, že porotci uznali, že jednání poškozeného bylo neoprávněným a přímým útokem proti osobě obžalovaného a že obžalovaný byl oprávněn proti tomuto útoku se brániti, nevyslovili ještě, že obžalovaný byl oprávněn brániti se tak, jak učinil.

Ke zjištění nutné obrany nestačí, že obžalovaný byl neoprávněně napaden, nýbrž vyžaduje se, aby to, co obžalovaný podnikl, bylo potřebné k odvrácení útoku. Otázka potřebnosti nutné obrany musí býti posuzována se stanoviska objektivního, nestačí tedy pouhé subjektivní přesvědčení obžalovaného, že svou obranu pokládal za potřebnou. Poškozený nebyl ozbrojen, násilí jeho proti obžalovanému spočívalo v tom, že mu v krčmě nadával, vyhrožoval, že ho udeří, že ho udeřil a venku pronásledoval. Mezi útokem a obranou musí býti zachován určitý poměr.

I ten, kdo byl napaden, musí bráti zřetel na život a osobní neporušenost útočníka a smí útok odvrátiti jen takovým způsobem, který podle okolnosti případu stačí k tomu, aby osoba jeho byla ochráněna. V souzeném případě útok poškozeného nebyl takové povahy, aby bylo nutno čeliti mu několikerým použitím střelné zbraně, výstřely z revolveru proti poškozenému nebyly tedy takovou obranou, která by byla potřebná k odvrácení útoku. Porotci se tudíž nemýlili, když na šestou právní otázku odpověděli záporně.