Rt 4299/1931
I. Vztahuje se souhlas sněmovny k trestnímu stíhání jejího člena na určitý skutek, nikoli na jeho právní kvalifikaci. Přichází-li s hlediska téže právní kvalifikace v počet několik skutků (samostatných výroků), o nichž se však ani usnesení sněmovny ani sdělení předsednictva nezmiňuje, nelze přikládati citaci právního poznačení skutku význam, že by tím byl určen sám skutek, pro který bylo stíhání povoleno.

II. Aby obžalovaný mohl býti stíhán a odsouzen pro další výroky, musí býti nepochybně zjištěno, že byl i pro ně sněmovnou vydán. Pro otázku, zda se tak stalo, či nikoliv, rozhoduje obsah usnesení sněmovny, pro jeho zjištění a určení má důležitost i parlamentní jednání o soudním dožádání.

III. Nelze míti za to, že sněmovna svolila ke stíhání obžalovaného i pro činy (výroky), o nichž se při jednání, přecházevším jejímu usnesení, vůbec nedověděla.

(Rozhodnutí ze dne 9.10.1931, Zm II 289/30 0)
Z odůvodnění:
Proti výroku rozsudku, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro přečin podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, spáchaný prý dalšími výroky v téže schůzi pronesenými, uplatňuje zmateční stížnost státního zastupitelství důvod zmatečnosti podle čís. 9 b) § 281 tr. ř., dovozujíc, že rozsudkovým výrokem o otázce, jsou-li tu okolnosti, pro něž by bylo stíhání obžalovaného pro onen trestný čin vyloučeno, byl zákon porušen, pokud se týče bylo ho použito nesprávně. Podle rozsudkových důvodů byl totiž obžalovaný zproštěn v řečeném směru z obžaloby proto, že nebyl poslaneckou sněmovnou N. S. vydán ke stíhání.

Zmateční stížnost státního zastupitelství proti tomu namítá, že, jak je zřejmo ze žádosti o vydání poslance Sch-a ze dne 8. září 1927, byly v ní závadné výroky uvedeny doslovně a bylo výslovně žádáno o vydání jmenovaného poslance ke stíhání pro přečin podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky a pro přestupek podle § 488 tr. zák. a čl. V. zák. čís. 8/1863 ř. zák., že toto dožádání bylo vyřízeno přípisem předsednictva poslanecké sněmovny N. S. ze dne 1. března 1929, podle něhož se poslanecká sněmovna ve schůzi ze dne 28. února 1929 usnesla vyhověti žádosti krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 8. září 1927 o vydání poslance Sch-a k trestnímu stíhání pro přečin podle § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep. a pro přestupek § 488 tr. zák. a čl. V. zák. čís. 8/1863 ř. zák., a že pro soud není směrodatné, co bylo projednáno v (imunitním) výboru a v plenu poslanecké sněmovny, nýbrž směrodatný může býti pro soud jen obsah žádosti o vydání a zejména pak písemné vyřízení (předsednictva) poslanecké sněmovny, jež soudu na onu žádost došlo. Jelikož poslanecká sněmovna nezamítá vydání pro nějaký čin nebo pro část řeči, je prý zřejmo, že obžalovaný byl vydán pro celou skutkovou podstatu, jak bylo žádáno. S těmito úvahami nelze však souhlasiti, naopak je přisvědčiti stanovisku nalézacího soudu. Zmateční stížnost přehlíží, že, by obžalovaný mohl býti stíhán a odsouzen pro další výroky, o něž jde, muselo by býti nepochybně jisto, že byl i pro ně příslušnou sněmovnou vydán. Při řešení otázky, zda se tak stalo, či nikoliv, rozhoduje obsah usnesení sněmovny, jímž byl dán souhlas ke stíhání člena sněmovny. Jde-li o to, zjistiti obsah tohoto usnesení a určiti jeho pravý smysl a dosah, nelze zajisté upříti důležitost parlamentnímu jednání o soudním dožádání. Tu však nalézací soud ze zjištění výše uvedených právem usoudil, že nelze míti za to, že sněmovna svolila ke stíhání obžalovaného i pro činy (výroky), o nichž se - jak zjištěno - při jednání, jež předcházelo onomu usnesení, vůbec nedověděla, ano tam bylo jednáno jen o výrocích ve zprávě imunitního výboru a v ústním přednesu a v návrhu zpravodaje Dr. R-e dotčených, s nimiž však výroky, o něž tu jde, obsahově nijak nesouvisejí. Tím pozbývají významu všechny okolnosti zdůrazňované zmateční stížností. Zejména nezáleží na tom, že v přípisu předsednictva poslanecké sněmovny N. S., jímž bylo soudu oznámeno usnesení sněmovny o dožádání za vydání poslance Sch-a, bylo uvedeno, že se sněmovna usnesla "vyhověti žádosti ze dne 8. září 1927 o vydání poslance Sch-a k trestnímu stíhání pro přečin podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky a pro přestupek podle § 488 tr. zák. a čl. V. zákona čís. 8 ř. zák. z roku 1863." Neboť z toho nic neplyne pro stanovisko zmateční stížnosti, to tím méně, an se podle § 24 ústavní listiny souhlas sněmovny k trestnímu stíhání jejího člena vztahuje na určitý skutek, nikoli na jeho právní kvalifikaci, a citaci právního poznačení skutku nelze tu přikládati význam, že tím byl určen sám skutek, pro který bylo stíhání povoleno, poněvadž s hlediska téže právní kvalifikace přichází tu v počet několik skutků (samostatných výroků), o nichž se však ani usnesení sněmovny, ani sdělení předsednictva nezmiňuje, takže nezbylo, než zjistiti dosah tohoto usnesení z obsahu příslušného parlamentního jednání, an se obžalovaný hájil tím, že nebyl vydán v celém rozsahu dožádání. Že by toto dožádání usnesením sněmovny o něm vydaným nebylo úplně vyřízeno, veřejný obžalobce v řízení před soudem prvé stolice neuplatňoval a ani ve zmateční stížnosti výtky v tomto směru nečiní. Bylo proto i zmateční stížnost státního zastupitelství zavrhnouti jako neodůvodněnou.