Rt 4297/1931
I. Skutková podstata zločinu neoznámení trestných podniků podle § 12 čís. 1 odstavec druhý zákona na ochranu republiky předpokládá nejen zjištění, že se chystal podnik vykazující objektivně skutkové znaky zločinu přípravy úkladů podle § 2 zákona, nýbrž i ve směru subjektivním, by si byl pachatel, jemuž se dává za vinu opomenutí podle čís. 1 odst. 2 § 12 zákona, vědom toho, že závadná činnost, o níž se věrohodným způsobem dověděl, vykazuje objektivně skutkové znaky trestného činu, který se chystá (po případě i vykonává), a že přes tuto vědomost úmyslně neučinil předepsané oznámení.

II. Pro pojem "dověděti se" (§ 12 čís. 1 odst. 2 zák. na ochr. rep.) nestačí již podezření, nýbrž vyhledává se vědomí pachatelovo, že se chystá podnik zákonem předpokládaný.

III. Nezáleží na menší nebo větší nebezpečnosti prostředků, použitých k přivodění zločinného účinku, jaký předpokládá § 2 zák. na ochr. rep., nýbrž stačí k tomuto zločinu objektivní způsobilost prostředků přivoditi zákonem zapovězený účinek vůbec, mohlo by proto pachatele zločinu podle § 12 čís. 1 odst. 2 cit. zák. omlouvati jen, že se dověděl o nějakých přípravách s hlediska § 2 cit. zák. bezvýznamných s ohledem na absolutní nezpůsobilost volených prostředků k dosažení cíle v § 2 naznačeného.

(Rozhodnutí ze dne 8.10.1931 , Zm I 173/30)
Z odůvodnění:
Zmatečním stížnostem obžalovaných Rudolfa M-a a Alberta H-a nelze upříti oprávnění. Oba obžalovaní byli uznáni vinnými zločinem podle § 12 čís. 1 odst. 2 zákona na ochranu republiky, spáchaným tím, že dověděvše se věrohodným způsobem, že se chystá zločinný podnik podle § 2 cit. zákona, opomenuli to neodkladně oznámiti předepsaným způsobem úřadu. Podle příslušných předpisů zákona vyhledává se ke skutkové podstatě zločinu, o nějž jde, by bylo nejen zjištěno, že se chystal podnik vykazující objektivně skutkové znaky zločinu přípravy úkladů podle § 2 zákona na ochranu republiky, nýbrž i ve směru subjektivním, by si byl pachatel, jemuž se dává za vinu opomenutí podle čís. 1 odst. 2 § 12 cit. zák., vědom, že závadná činnost, o níž se věrohodným způsobem dověděl, vykazuje objektivně skutkové znaky trestného činu, který se chystá - po případě i vykonává - a že přes tuto vědomost úmyslně neučinil předepsané oznámení. Napadený rozsudek zjišťuje v první části, jakým způsobem pořádal spolek "Sudetendeutscher Heimatbund" tak zvaný letní tábor v B. v srpnu 1925, jak byli účastníci ubytováni, kdo byl představeným tábora, že v něm panovala přísná kázeň, téměř vojenská, a že tělesná cvičení byla větším dílem rázu vojenského, při čemž cvičení vedl poddůstojník říšskoněmecké obrany. Rozsudek zjišťuje, přimykaje se tu v podstatě k posudku vojenských znalců, ohledně řečeného spolku a ohledně četných osobností, vedoucích a navštěvujících onen tábor, jejich politické nazírání a jejich ilegální iredentistickou činnost, směřující proti jsoucnosti Čsl. republiky - a zmiňuje se i o velezrádných výrocích k účastníkům táboru při návštěvě v P. Okolnosti ty opodstatňují závěr a a ani zrušovací soud nepochybuje, že skutečně šlo o podnik, chystající přípravu úkladů podle § 2 zák. na ochr. republiky. Nepochybuje ani o tom, že účastníkům tábora muselo vzejíti podezření, že by mohlo jíti o takový podnik. Leč zákon předpokládá v § 12, že se pachatel musí dověděti věrohodným způsobem o takovém podniku.

"Dověděti se" však znamená, že pachatel musí věděti, že se chystá podnik oné povahy, nestačí proto ke skutkové podstatě § 12 cit. zákona již podezření, nýbrž vyhledává se vědomí pachatelovo, že jde o onen trestný čin. Napadený rozsudek pak v odstavci začínajícím slovy "není však žádné pochyby..." na straně sedmé důvodů se ovšem zabývá tímto vědomím, spokojuje se však úvahami zcela povšechnými, týkajícími se snad vědomí účastníků tábora vůbec, aniž rozřešil otázku zavinění s individuálního stanoviska stěžovatelů a s ohledem na způsob jejich obhajoby. Nelze proto upříti oprávnění zmatečním stížnostem obžalovaných, pokud vytýkají tomuto výroku nedostatek důvodů podle čís. 5 § 281 tr. ř. Podle úpravy rozsudku nelze pochybovati o tom, že se rozsudkový výrok ve směru subjektivním, ve směru vědomí stěžovatelů, že se chystá zločinný podnik podle 2 zák. na ochranu republiky, neopírá jen o postřehy, které učinili obžalovaní v táboře ohledně kázně a výcviku po vzoru vojenském, nýbrž že dalším rozhodným článkem pro závěr soudu o subjektivní zodpovědnosti obžalovaných byly i v první části rozsudku zjištěné okolnosti o ilegální iredentistické činnosti osobností, řídících a navštěvujících tento tábor, jakož i ony velezrádné výroky k účastníkům táboru při návštěvě v P.

Vždyť pokud by soud, poukazuje prostě k posudku vojenských znalců, měl na mysli svými úvahami vyjádřiti, že již poznatky obžalovaných ohledně kázně v táboru a výcviku v něm po vzoru vojenském byly postačitelné pro jejich vědomí v naznačeném směru, byla by odůvodněna výtka stížnosti, že, pokud bylo k zjištění toho, zda kázeň (výcvik) v táboru poukazuje na podnik povahy § 2 zák. na ochranu republiky, třeba si vyžádati potřebné vysvětlení výslechem vojenských znalců, nepostačil by k usvědčení obžalovaných jen poukaz na obsah tohoto znaleckého posudku, nýbrž musely by soudem býti uvedeny důvody, že a proč obžalovaní jako laici musili na základě svých postřehů ohledně kázně a výcviku v táboru dospěti k témuž závěru, jako znalci na základě svých odborných vojenských zkušeností.