Rt 4268/1931
Pojmu "pomáhání" po rozumu prvé věty § 214 tr. zák. odpovídá jakýkoliv positivní čin pomáhání, jenž směřuje podle úmyslu jednajícího k tomu, by známá mu (jednajícímu) okolnost, jež je způsobilá k objevení zločinu nebo pachatele, zůstala pátrající vrchnosti utajena.

Spadají sem nejen takové činy, podniknuté přímo proti pátrající vrchnosti, nýbrž i jiné činy oné povahy, jimiž má býti křižováno případné usilování pátrající vrchnosti o objevení zločinu nebo jeho pachatelů.

Jde o zločin nadržování zločinu podle § 214 tr. zák., dal-li kdo osobám, o nichž věděl, že se dopustily zločinu (podle § 83 tr. zák.) peněžní prostředky na cestu, by unikly pátrající vrchnosti.

Ke skutkové podstatě zločinu podle prvé věty § 214 tr. zák. se nevyžaduje, by se "pomáhání" dálo v době, kdy vrchnost zahájila již ve věci pátrání.

Osoba, jež se zúčastnila hlavního trestného činu, nemůže býti činěna zodpovědnou za zločin podle prvé nebo druhé věty § 214 tr. zák., dopustila-li se nadržování pachateli (nebo účastníku) hlavního trestného činu ke své vlastní ochraně (šlo-li jí o to, neb aspoň též o to, by chránila sebe samu).

Otázka záměru, který pachatel sledoval svým činem, jest otázkou skutkovou.

(Rozhodnutí ze dne 19.09.1931 , Zm I 633/29)
Z odůvodnění:
V souzeném případě záležel skutek obžalobou stíhaný podle důvodů obžalovacího spisu, které jsou pro posouzení věci v tomto směru rozhodné (rozh. čís. 2687 víd. sb.) v tom, že stěžovatel dal dne 23. srpna 1927 dopoledne v P. Josefu K-ovi a Karlu H-ovi, o nichž věděl, že se dopustili zločinu (zločinu podle § 83 tr. zák., spáchaného téhož dne ráno na S. na ministerském radovi Dr. Jaroslavu V-ovi a jeho lidech domácích), opatřiti peníze za tím účelem, by mohli neprodleně odjeti z P. (kam se byli vrátili ze S.) na Moravu.

Stížnost snaží se ve vývodech, věnovaných číselně uplatňovanému zmatku podle § 281 čís. 8 tr. ř. a zároveň i zmat ku podle § 281 čís. 5 tr. ř., také dokázati, že v jednání stěžovatelově nelze spatřovati skutkovou podstatu zločinu podle prvé věty § 214 tr. zák., tím uplatňuje ve spojení s dalšími vývody v pravdě zmatek podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. Pojmu "pomáhání" po rozumu prvé věty § 214 tr. zák. odpovídá jakýkoliv positivní čin, jenž směřuje podle úmyslu jednajícího k tomu, by známá mu (jednajícímu) okolnost, jež je způsobilou k objevení zločinu nebo pachatele, zůstala pátrající vrchnosti utajena, pod onen pojem spadají nejen takové činy, podniknuté přímo proti pátrající vrchnosti, nýbrž i jiné činy oné povahy, jimiž má býti křižováno případné usilování pátrající vrchnosti o objevení zločinu nebo jeho pachatelů.

Stížnost je na omylu, majíc za to, že v souzeném případě nešlo o positivní jednání této povahy. Rozsudek praví, že "stěžovatel dal Josefu K-ovi a Karlu H-ovi, o nichž věděl, že jsou spolupachateli zločinu na S. spáchaného, peněžní prostředky na cestu do Moravy, by unikli pátrající vrchnosti, tím že zatajil skutečnost, že oba dva krátce po činu ze S. do Prahy přijeli, tím že tajil půtah, který by vrchnost mohl vésti k objevení pachatelů s-ského zločinu, hleděl úmyslně překaziti, by půtah ten nepřišel na jevo, a hleděl to stížiti". Poslední věta, jež znamená podřadění činu v prvých dvou větách zjištěného pod zákon, zjišťujíc zároveň záměr obžalovaného, neprojevuje omyl v použití hmotného práva. Neboť podle oněch skutkových zjištění rozsudkových šlo tu o positivní jednání stěžovatelovo, jež nebylo sice podniknuto přímo proti pátrající vrchnosti, ale směřovalo přece podle úmyslu stěžovatelova alespoň k tomu, by bylo pátrající vrchnosti stíženo zjištění skutečnosti známé stěžovateli, že K. a H. byli dne 23. srpna 1927 ráno, kdy byl onen zločin na S. spáchán, na S. na místě činu, tedy skutečnosti, jež mohla vésti k objevení K-y a H-e jako pachatelů onoho zločinu, takže šlo o positivní jednání stěžovatelovo, jímž mělo býti křižováno alespoň usilování pátrající vrchnosti o objevení řečených dvou pachatelů onoho zločinu, jejichž stopy měly tak býti setřeny.

K použitelnosti prvé věty § 214 tr. zák. na čin obžalovaného stačí již to, co tu ze zjištění rozsudkových a jeho odůvodnění reprodukováno a právně zhodnotěno. Zda bylo správné, když rozsudek podle výroku a snad i podle důvodů - což není zcela jasné, any důvody připouštějí i ten výklad, že nalézací soud shledává v ukrytí K-y a H-e na Moravu jen prostředek k zatajení půtahu ve smyslu prvé věty - uznává obžalovaného vinným také po rozumu druhé věty § 214 tr. zák., - může zůstati stranou, ana by stížnost musila v tomto směru zůstati bez úspěchu, i kdyby bylo k oné otázce odpověděti záporně.

Námitka stížnosti, že není zjištěno, že v době, kdy stěžovatel předsevzal jednání, v němž rozsudek spatřuje "tajení půtahů", bylo již vrchností zahájeno pátrání v této věci, je právně bezpodstatná. Účelem ustanovení § 214 tr. zák. je, chrániti výkon spravedlnosti proti jednáním, jichž cílem jest poskytnouti pachateli pomoc po spáchání zločinu. Ohrožení výkonu spravedlnosti může však nastati již v době, kdy vrchnost nezahájila ještě pátrání za účelem objevení zločinu nebo jeho pachatele, a mnohdy je právě činnost zločinci nadržující, jež byla předsevzata ihned po spáchání zločinu, neb alespoň v době, kdy pachatel nebyl vrchnosti ještě znám, účinnější a proto vykonávání spravedlnosti nebezpečnější.

Nevyžaduje se tedy ke skutkové podstatě zločinu podle prvé věty k § 214 tr. zák., by se "pomáhání" dálo v době, kdy vrchnost zahájila již ve věci pátrání. Nezáleží tudíž na tom, že rozsudek nezjišťuje, zda v době, kdy stěžovatel spáchal skutek za vinu mu kladený, bylo již vrchností pátrání zahájeno. Další námitka stížnosti, že stěžovatel nebyl povinen oznámiti, že K. a H. přijeli krátce po spáchání zločinu na S. do P. a, že pak hned na to odjeli na Moravu, je bezpředmětná, neboť rozsudek nezaujímá stanovisko, že stěžovatel byl povinen tyto skutečnosti oznámiti. Vývody k číselně uplatňovanému zmatku podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. snaží se stížnost dokázati, že v jednání stěžovatelově nebylo by lze spatřovati zločin podle § 214 tr. zák. ani, kdyby bylo náležitě zjištěno, že stěžovatel tajil pátrající vrchnosti půtahy, jež mohly vésti k objevení onoho, na S. spáchaného zločinu nebo pachatelů (první věta § 214 tr. zák.), nebo že ukrýval zločince před pátrající vrchností (druhá věta § 214 tr. zák.).

Lze souhlasiti s názorem stížnosti v tomto směru, že osoba, jež se zúčastnila hlavního trestného činu, nemůže býti činěna zodpovědnou za zločin podle prvé nebo druhé věty § 214 tr. zák., dopustila-li se nadržování pachateli (nebo účastníku) hlavního trestného činu ke své vlastní ochraně, šlo-li jí při takovém nadržování o to, neb alespoň též o to, by chránila sebe samu. Zmateční stížnost však chybuje, pokládajíc za právní otázku, zda obžalovaný jednal jen ve prospěch K-y a H-e, a napadá její řešení z důvodu zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Neboť otázka záměru, který obžalovaný sledoval svým činem, je otázkou skutkovou, a tu řeší soud ve vlastním oboru působnosti podle volného uvážení všech výsledků průvodního řízení způsobem.