Rt 426/1921
Jde o "věci svěřené" ve smyslu § 183 tr. zák., dostane-li zákazník zboží domů na výběr.

( Rozhodnutí Kr I 195/21, 23.04.1921 )
Z odůvodnění:

Nalézací soud zjistil, že obchodník A. dal 4. března 1920 obžalovanému, který na něm žádal, udávaje mu nepravé jméno, pár botek pro svou sestru, - na výběr dva páry botek o jejichž dalším osudu rozsudek žádných zjištění nečiní. První soud nabyl přesvědčení, že obžalovaný botky na A. lstivě vylákal, nenabyl však přesvědčení, že jednal v úmyslu ho poškoditi, a sprostil ho proto z obžaloby.

Zmateční stížnost státního zastupitelství bere osvobozující výrok v odpor z té příčiny, že soud neprávem neshledal v jednání obžalovaného aspoň přestupek zpronevěry, spáchaný zadržením a přivlastněním si jednoho páru botek. Zmateční stížnost správně dovozuje, že obžalovanému byl nejméně jeden pár botek svěřen, ježto mu dal A. oba páry v důvěře, že si jeden podrží na úvěr a druhý vrátí, z čehož vyplýval pro obžalovaného závazek, aspoň jeden pár vrátiti.

První soud je na omylu, má-li za to, že jde o poměr civilní, o obvyklý jev v životě obchodním, kdy zákazník dostane domů zboží na výběr, že tedy nelze mluviti o věci svěřené.

Pojem svěření nepředpokládá výslovného smluvního poměru mezi stranami, stačí, když osoba oprávněná, dávajíc disposiční moc nad věcí osobě druhé, projeví jakýmkoliv způsobem zřetelně vůli, by s ní bylo v jejím smyslu naloženo. To se v tomto v daném případě nepochybně stalo. Jak A., tak obžalovanému šlo o to, by tento ze dvou párů, jež dostal na výběr, jeden si podržel jakožto prodaný na úvěr, druhý A. vrátil.

Pojmu svěření není na závadu, že obžalovaný dosáhl držení cizí věci lstivým předstíráním. Rozhodno jest, že mu věc byla odevzdána v důvěře, že ji vrátí, že mu tedy byla svěřena a že dodatečně dopustil se takového jednání, které se příčí závazku vrátiti obuv.