Rt 4257/1931
I. Souhlas sněmovny k trestnímu stíhání jejího člena vztahuje se na konkretní skutek, nikoliv na určitou právní kvalifikaci tohoto skutku.

II. Je otázkou případu, kterou jest řešiti vždy zvláště, pro které skutky byl souhlas ke stíhání dán, rozhoduje obsah usnesení sněmovny, s nimž bude zpravidla srovnati i obsah příslušného soudního dožádání, důležitým jest i parlamentní jednání o dožádání, jen tak lze zpravidla posouditi význam citace zákonného ustanovení ve sněmovním usnesení, různý význam této citace.

(Rozhodnutí ze dne 9.09.1931, Zm II 213/31 1)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 11. dubna 1931, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem nedokonaného rušení obecného míru podle § 8 tr. zák. a § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, přečinem nedokonané výzvy k trestným činům podle § 8 tr. zák. a § 15 čís. 2 zákona na ochranu republiky, a přestupkem nedokonané výzvy k trestným činům podle § 8 tr. zák. a § 15 čís. 4 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek a zprostil obžalovaného podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro ony trestné činy.
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle čís. 9 b) § 281 tr. ř., namítá, že obžalovaný neměl býti uznán vinným oněmi trestnými činy, ana ho poslanecká sněmovna vydala k trestnímu stíhání jen pro rozšiřování letáků, obsahujících výzvu k trestným činům ve smyslu § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky.

Nejvyšší soud prohlašuje, že se souhlas sněmovny k trestnímu stíhání jejího člena vztahuje na konkrétní skutek, nikoliv na určitou právní kvalifikaci tohoto skutku. Je však otázkou případu, kterou jest řešiti vždy zvláště, pro které skutky vůbec byl dán souhlas ke stíhání člena sněmovny. Je tu rozhodující obsah usnesení sněmovny, jímž byl souhlas dán, zpravidla pak bude srovnati s ním i obsah příslušného soudního dožádání, o něž se usnesení obvykle jeho citací opírá. Důležité jest tu i parlamentní jednání o tomto dožádání. Jen tak bude též lze zpravidla posouditi význam citace určitého zákonného ustanovení (poznačení trestného činu) v usnesení sněmovny. Tento význam může býti rozdílný: buďto nemá citace právního poznačení skutku vůbec význam, byly-li skutky, o jejichž stíhání bylo žádáno a k němu svoleno, při tom vyznačeny tak určitě, že by jen výslovné omezení souhlasu ke stíhání na určitou kvalifikaci těchto činů vyloučilo odsouzení (potrestání) pachatele pro ně podle jiné právní kvalifikace, nebo má citace ta, je-li to z usnesení výslovně patrné, právě tento význam omeziti stíhání i při kvalifikaci činu, jenž je jinak v usnesení též určitě vyznačen, nebo posléze může míti i ten význam, že určuje i sám skutek, pro který bylo stíhání povoleno, vyznačuje-li jej takto ze dvou nebo z několika skutků, dožádání uvedených jen souhrnně, na rozdíl od ostatních.

O tom, jaký význam je takové citaci přiznati, nebude zpravidla pochybnosti tehdy, jde-li jen o jeden skutek, který však lze podřaditi pod několik ustanovení trestního zákona. Podobně by tomu bylo při několika činech, byly-li v usnesení zřetelně jako jednotlivé skutky trestněprávně závažné konkretisovány. ani tu pouhá citace zákonných ustanovení v úvahu přicházejících nebránila by, by soud neposoudil skutky podle jiné právní kvalifikace. Byl-li však v těch případech, kde byl trestní zákon porušen jednotlivým skutkem v několika směrech a právní kvalifikace trestných činů tím založených jsou podle předmětu právem chráněného, nebo podle způsobu trestné činnosti a pod. jednotlivě od sebe naprosto rozlišné, - souhlas ke stíhání pachatele ve smyslu dožádání soudního dán jen hromadně a bez specializace na určitou složku činnosti, v té formě, že se vyhovuje žádosti soudu o souhlas s trestním stíháním poslance pro určitě kvalifikovaný trestný čin nejtěžší, je, pokud snad ze sněmovního jednání nevyplývá opak, při nejmenším pochybné, zda by sněmovna byla poslance vydala ke stíhání pro ty složky jeho činnosti, které zakládají skutkovou podstatu trestných činů lehčího rázu, u nichž by snad sněmovnou nebyla shledána ratio legis imunitního práva, by totiž žalobce nebyl trestním stíháním pro méně význačné trestné činy zbavován možnosti nerušeného výkonu poslaneckého mandátu.

Proto je v takových případech ve prospěch obžalovaného podle zásady in dubio pro reo předpokládati, že sněmovna měla při usnesení, jímž dala souhlas ke stíhání poslance za čin nejtrestnější, na zřeteli jen ty složky činnosti pachatelovy, které skutečně zakládají skutkovou podstatu toho těžkého trestného činu, pro který bylo žádáno o souhlas ke stíhání, a který podle této žádosti ve svém usnesení výslovně vyznačila jeho právní kvalifikaci, neníť v těchto případech bezpochybně vyjádřen potřebný souhlas sněmovny ke stíhání člena Národního shromáždění též za složky činu, které, obsahujíce sice skutkovou podstatu méně významných trestných činů, od vytčeného nejtěžšího trestného činu podstatně odlišných, nejsou tímto trestným činem. Vytčení právní kvalifikace jest v tomto případě přisouditi obdobný význam, který byl výše přiznán výslovnému omezení souhlasu příslušné sněmovny ke stíhání určitého skutku též jen podle určité právní kvalifikace, ba ještě spíše význam samé konkretisace činu, pro který je stíhání přípustné.