Rt 4248/1931
I užívání jména (společníka) v označení podniku spadá po případě pod ustanovení § 29 odst. 1 zákona o nekalé soutěži, děje-li se způsobem, který je s to, by přivodil záměnu ve styku zákaznickém se jménem (firmou), užívaným jiným soutěžitelem.

Proti trestnímu zákazu § 29 odst. 1 zák. čís. 111/1927 není se prohřešeno teprve, až k záměně vskutku došlo, nýbrž stačí způsobitelnost k záměně.

(Rozhodnutí ze dne 4.09.1931 , Zm I 153/30)
Z odůvodnění:
Dovolávajíc se věcně důvodu zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) § 281 tr. ř., napadá zmateční stížnost předpoklad rozsudku o objektivní skutkové podstatě přečinu podle § 29 odst. 1 zákona o nekalé soutěži v její složce způsobilosti pozastaveného jednání přivoditi záměnu se statky chráněnými v této stati zákona. Povaze uplatňovaného hmotněprávního důvodu zmatečnosti vyhovují jen ty vývody zmateční stížnosti, v nichž se dovozuje, že ochrana podle zákona proti nekalé soutěži nemůže jíti tak daleko, by bylo znemožňováno někomu užívati jména. Užívání jména svého nebo společníkova prý není nekalou soutěží. Obsahově spadá sem také, co stížnost uplatňuje formálně nepřípadně na jiném místě, kde praví, že použití jména není o sobě ještě vadným podle § 29 odst. 1 zák. proti nek. s., že je ke skutkové podstatě tohoto § nutno, by jména bylo použito tak, by byla možna záměna se jménem a s označením podniku soukromé obžalobkyně, že zákon nestihá používání jména, nýbrž způsob, jímž ho kdo v souvislosti používá. Tím si dala stížnost sama správnou odpověď na svou první výtku. Neboť rozsudek shledává objektivní vinu obžalovaného (ve směru oné způsobilosti) právě v tom, že a jak obžalovaný užíval jména Brunnerova - jež nebylo jménem obžalovaného, ani obchodně nebo živnostensky oprávněným označením jeho podniku - ve styku zákaznickém v obchodních tiskopisech. Z § 11 zákona proti nekalé soutěži, jehož je § 29 trestním rubem, a z § 36 téhož zákona plyne jasně, že v zákaznickém styku proti jménu, firmě nebo zvláštnímu označení podniku nebo závodu, užívaným již po právu jiným soutěžitelem, vskutku je právo na užívání jména, firmy nebo zvláštního označení podniku obmezeno na takové způsoby užívání, jež nejsou s to, by přivodily záměnu, a že soutěžiteli může býti dokonce vnuceno, aby i při svém jméně ve styku zákaznickém učinil změnu zabezpečující rozeznatelnost. Nehledíc tedy ani k tomu, že obžalovaný nepoužíval jména svého a že neměl firmu, nemůže se ani theoreticky dovolávati názoru, že užívání stejného jména nepřichází v počet s hlediska zákona proti nekalé soutěži. Řešení otázky, zda způsob, jak obžalovaný užíval jména a firmy "Sýrárna L. Brunnera, sklady a písárna v B.", byl s to, by přivodil záměnu ve styku zákaznickém se jménem a s firmou, užívanými soukromou obžalobkyní, nemůže stížnost napadati hmotněprávním důvodem zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) § 281 tr. ř., pokud nevytýká, že nalézací soud, řeše onu otázku, nevycházel ze správných hledisek právních. Jeť dotyčný výrok nalézacího soudu výrokem skutkově zjišťovacím, a jsou proto vývody zmateční stížnosti, jimiž má býti dolíčeno, že klamavost byla vyloučena, věcně uplatňováním neúplnosti rozsudku, jemuž se vytýká, že nedbal okolností ve stížnosti zdůrazňovaných. Ale i s tohoto stanoviska je stížnost bezdůvodna vzhledem ke správnému právnímu hledisku rozsudku, jenž, třebaže se blíže neobírá vším, co uvádí stížnost, praví, že se zákazník, jenž takový účet nebo tiskopis obdržel, mohl domnívati, že známá sýrárna Brunnerova má sklady a písárny v B. nebo také v B. Poněvadž proti trestnímu zákazu § 29 odst. 1 cit. zák. není se prohřešeno teprve, až k záměně vskutku došlo, nýbrž stačí způsobilost k záměně ("je s to, by přivodil ...."), neuplatňuje stížnost okolnosti s právního hlediska závažné, najmě ano jest i na tuto otázku vztahovati zjištění nalézacího soudu, jenž ve shodě s citovaným v rozsudku rozhodnutím ministerským pokládá za rozhodující slova Brunner, pokud se týče jeho obměnu. Po právní stránce stížnost zastává názor, že pro otázku objektivní zaměnitelnosti jest zkoumati také, pro koho bylo určeno pozastavené označení: obchodní tiskopisy, o něž tu jde, nebyly prý určeny pro široké obecenstvo, nýbrž pro obchodníky, kteří se zabývají prodejem sýra. Názor ten o sobě nemůže býti odmítnut jako nesprávný. Ale z rozsudku není patrno, že nalézací soud, třebaže o tom v důvodech blíže neuvažuje, vycházel z opačného názoru, najmě že předpokládal, že obchodní tiskopisy byly určeny pro drobné kupce. To přece již podle povahy věci (při tiskopisech, najmě při účtech a cenících) nemohl nalézací soud míti na mysli. Platí tedy ono jeho zjištění právě o obchodnících, pro něž byly ve styku zákaznickém určeny tiskopisy obžalovaného, a, nechce-li stížnost připustiti způsobilost k záměně ve styku s takovými zákazníky, popírá je nepřípustně skutkové přesvědčení nalézacího soudu.