Rt 423/1921
I. Vyhrůžka zastavením práce a stávkou může býti, pronesena-li vůči správě podniku, vyhrůžkou vážným ublížením na majetku ( § 98 lit. b) tr. zák.)

II. Vyhrůžka jednáním, jež jest samo o sobě právně přípustno, stává se bezprávnou a trestnou, jakmile jí bylo použito, by byl vynucen na ohroženém výkon, na nějž hrozící nemá právního nároku.

III. Pohnutky politické nejsou všeobecnými pohnutkami nízkými a nečestnými.

( Rozhodnutí Kr I 663/20, 21.04.1921 )
Z odůvodnění:
Vycházíť zmateční stížnost především z náhledu, že bylo-li dělnictvo oprávněno prohlásiti, že pracovati nebude, a v okolnosti, že soud otázkou, zda osazenstvo dolu bylo povinno pracovati, čili nic.

V tomto případě však zjišťuje soud, že vyhrůžka zastavením práce a stávkou byla pro ohroženou správu dolu skutečně vyhrůžkou vážným poškozením na majetku, ježto správě dolu bylo tehda splnit nutný závazek ku dodávce uhlí sklárně v H., takže zastavením práce na dolu bývala by i práce ve sklárně ohrožena, což by bylo spojeno pro správu dolu se značnou škodou majetkovou, jíž bylo se správě dolu proto důvodně obávati, pakli by vyhrůžce nepovolila a do organisace nevstoupivší dělníky nepropustila.

Nesprávná je argumentace stížnosti, že bylo-li dělnictvo oprávněno beztrestně práci zastaviti, nemůže býti též beztrestnou vyhrůžka tímto zastavením. Neboť i vyhrůžka jednáním, jež samo o sobě by bylo beztrestné, by snad i jinak právně přípustné, jest způsobilou, by vzbudila v ohroženém vážné obavy před újmou majetkovou. Nebýti toho, nebylo by lze nahlédnouti, že by vyhrůžkou takovou mohl býti vykonáván nátlak na vůli ohroženého, by jeho opačná vůle byla zlomena.

Zákon v § 98 tr. zák. chrání však svobodu vůle státních občanů. Proto se stává vyhrůžka jednáním, byť i o sobě právně přípustným, bezprávnou a trestnou, jakmile jí bylo použito, by byl vynucen na ohroženém výkon, na nějž nemá hrozící právního nároku.

Je-li však otázka, bylo-li osazenstvo dolu oprávněno zastaviti práci, čili nic, pro trestní posouzení činu obžalovaného nerozhodnou, nemusel se rozsudek touto otázkou zabývati.

Totéž platí pro otázku, měli-li dělníci, o něž šlo právo na práci, čili nic. Ne pro vydírání, spáchané na těchto dělnících, nýbrž pro vydírání spáchané na správě dolu byl obžalovaný odsouzen. Podobného práva obžalovaného neb ostatního dělnictva se stížnost nedovolává. Že pak nucené propuštění dělníků z práce jest pro podnikatele věcí nepostrádající právního významu jest na snadě. To stačí z hlediska § 98 tr. zák. a nesejde na tom, znamenalo-li vynucené propuštění určitých dělníků právě majetkové poškození dolu. Rozhodným jest, že to, čím bylo hroženo, by ten na správě dolu byl vynucen, znamenalo vážné ohrožení její na majetku.

Odvolání obžalovaného, směřující proti výroku soudu nalézacího, že čin jehož se dopustil, byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných bylo vyhověno z těchto úvah: Čin trestný, pro který byl obžalovaný odsouzen byl spáchán z pohnutek stavovských, ježto motivem byla okolnost, že dělníci, proti nimž směřoval, byli příslušníky jiné politické strany, pokud se týče organisace, nežli ku které patřil obžalovaný. Čin ten má tudíž nátěr politický. Byť i okolnost ta trestnosti činu nevylučovala, nelze politické pohnutky prohlásiti všeobecně za nízké a nečestné.

V tomto případě jest zejména přihlížeti k tomu, že čin trestní byl spáchán v době poválečné ( 8. října 1919), kdy boje politických stran následkem světového přerodu politického nabyly značné ostrosti, která se přenesla i na jednotlivé jejich příslušníky, takže čin o který jde, nelze ani tak pokládati za výron osobních vlastností, jako spíše názor strany, jejímž příslušníkem jest obžalovaný.