Rt 4220/1931
K otázce zabrání věci

(Rozhodnutí ze dne 25.06.1931 , Zm II 210/01)
Z odůvodnění:
Napadeným rozsudkem byli obžalovaní uznáni vinnými přečinem podle § 24 zákona ze 20. prosince 1923, čís. 9/24 Sb., jelikož do listopadu 1928 pokud se týče v listopadu a v prosinci 1928 bez povolení přechovávali radiotelefonní zařízení, propadnutí radiového přístroje však nebylo vysloveno. Tento výrok napadá zmateční stížnost veřejného obžalobce, namítajíc, že radiotelegrafní a radiotelefonní zařízení v případech uvedených v odst. (1) a (2) § 24 cit. zákona propadají podle jeho kategorického ustanovení ve prospěch státu vždy a bez ohledu na to, zda jsou vlastnictvím pachatelovým či třetí osoby, neboť při propadnutí nejde jen o vedlejší trest, nýbrž i o opatření administrativní, především policejní, které může postihnouti i třetí osobu na trestném činu nezúčastněnou, je-li vlastníkem věcí, které byly předmětem trestného činu. Zmateční stížnosti nelze přisvědčiti.

Skutkový podklad tohoto případu jest zcela odlišný od trestných věcí dosud souzených. Jde totiž o řešení otázky, zda lze vysloviti propadnutí radiotelefonních zařízení i tehdy, když obžalovaný, který je bez povolení přechovával, zařízení již nemá, nýbrž když zařízení nabyla, a to před zahájením trestního řízení a bezelstně, osoba třetí, které bylo příslušnou vrchností uděleno povolení k přechovávání tohoto radiotelefonního zařízení. Aby případ ten byl řádně posouzen, jest si dáti otázku, jaké povahy je zákonem stanovené "propadnutí" zařízení. Není pochyby, že propadnutí, když se ho v trestním právu použije, má sloužiti jednak k účelu trestnímu, jehož účinek projevuje se jako u každého trestu určitou újmou na právech trestaného, tu újmou majetkovou, leč nemůže býti pochybné, že jest současně i opatřením administrativním, především policejním, směřujícím k tomu, by bylo propadnutím věci, jež byla prostředkem činnosti, ohrožující právní bezpečnost, pro budoucnost ohrožování této bezpečnosti znemožněno. Toto ohrožování může býti absolutní, t. j., že již věc sama o sobě svou povahou ohrožuje obecně bezpečnost, jest však i možné, že věc jeví se býti nebezpečnou jen za určitých okolností, je-li na příklad v rukou určité osoby atd., že tedy ohrožovací povaha jest jen relativní.

Podle toho budou se v podstatě i říditi zabezpečovací opatření tak, že bude v případech těch postačitelné užší opatření, omezující se na propadnutí věci, pachateli trestného činu náležející, kdežto v oněch případech bude, třeba zásahem po případě co nejširším, i propadnutím věci, nalézajících se v moci osoby třetí, od pachatele rozdílné a na činu nezúčastněné, čeliti účinkům, ohrožujícím obecnou bezpečnost. Pro užší nebo širší rozsah tohoto opatření musí však vždy býti dán určitý zákonný základ, ano jde o zasažení do soukromých práv, a skutečně též zákonodárce v těch případech, kde obecná neb individuelní právní bezpečnost vyžaduje, by bylo na propadnutí uznáno s účinkem proti každému vlastníku nebo držiteli věcí, tuto účinnost propadnutí proti třetím osobám vyslovil, po případě zavedl za tím účelem k účelům policejně-bezpečnostním objektivní řízení, od odsuzujícího výroku neodvislé. Jsou to na příklad § 7 zák. o třaskavinách, § 20 zák. o potravinách, §§ 71, 72 o nákazách zvířecích, § 39 a) zákona o doby tčím moru, § 20 zák. o válečné lichvě, § 31 II. odst. zák. na ochr. rep., § 12 zák. o poštovních holubech čís. 2/1924, § 52 zák. o právu autorském čís. 218/1926. Jde v nich vesměs o případy, v nichž ohrožení obecné neb individuelní právní bezpečnosti jest již v jsoucnosti předmětů, jež jsou s trestným činem v souvislosti, jmenovitě proto, že jest ona bezpečnost ohrožena těmito předměty, po případě jejich použitím nebo možností tohoto použití v každém případě a kýmkoliv.

Soukromý zájem jednotlivcův, i když se tento jednotlivec neprovinil ničím, za co by ho měla jako vlastníka nebo jinak majetkově k věcem těm oprávněného postihnouti trestní újma na majetkových právech jejich ztrátou při propadnutí, musí v těchto případech podle výslovného ustanovení zákona ustoupiti obecnému zájmu z důvodů bezpečnostních. Při radiových přístrojích není však takového výslovného předpisu zákona, jako na příklad u zákona o poštovních holubech čís. 2/1924, vydaného téhož dne jako zákon o telegrafech čís. 9/24, a jest proto s ohledem na doslov zákona a hlavně podle účelu zákonem sledovaného míti za to, že není zpravidla dáno ohrožení obecné bezpečnosti již jsoucností radiových přístrojů, nýbrž tím, že je kdo vyrábí, prodává, přechovává nebo dováží z ciziny bez povolení, čímž teprve je založena skutková podstata trestného činu. Právní bezpečnost chrání se zákonem v těchto případech před nekontrolovaným přechováváním, výrobou atd. těchto předmětů, a v případě nekontrolované jejich výroby atd. lze tedy majetkové trestní újmy, která má jako trest pachatele postihnouti jejich propadnutím, shledávati v propadnutí i účel bezpečnostní ochrany před tímto ohrožením právní bezpečnosti.

Obligatorním propadnutím z důvodů policejně bezpečnostních mají býti zamezeny újmy, hrozící bezpečnosti a zájmům státu z toho, že přístroj zůstane v držení osoby, která byla přistižena při jeho nedovoleném přechovávání a mohla by ho zneužíti. Jakmile však předměty ty přešly z nekontrolované výroby, přechovávání, prodeje, dovezení z ciziny do majetkového oprávnění osoby od pachatele rozdílné, která, vyžádavši si povolení, podrobila jejich výrobu atd. nařízené státní kontrole, neohrožuje jejich jsoucnost zpravidla nikterak právní bezpečnost, a není tudíž důvodu, by právní bezpečnost byla jejich propadnutím jako obecně působícím administrativně-bezpečnostním opatřením chráněna. Tyto zásady se shodují právě s případem, o nějž jde, a v němž podle nenapadených předpokladů rozsudku jest za to míti, že šlo o radiový přístroj, který přešel do držení osoby třetí, od pachatele rozdílné, která si vymohla od úřadu povolení k přechovávání. Nelze proto na souzený případ použíti předpisů § 24 odst. (5) zák. čís. 9/24 o propadnutí radiotelefonních zařízení, a bylo proto zmateční stížnost státního zastupitelství zavrhnouti jako nedůvodnou.