Rt 4218/1931
I. Veřejnost líčení neznamená jeho neobmezenou přístupnost, jest otázkou praktikability, do jaké míry může býti obecenstvu zjednán přístup k líčení.

II. Okolnost, že pachatelem (zločinů podle §§ 87, 81 tr. zák. a přečinu podle § 283 tr. zák.) jest senátor, mluví v jeho neprospěch, neboť právě od člena zákonodárného sboru jest nezbytně požadovati, by se vystříhal hrubého porušení zákona a své spoluobčany k protizákonným činům nepodněcoval.

(Rozhodnutí ze dne 23.06.1931 , Zm I 396/31)
Z odůvodnění:
Výtku důvodu zmatku podle čís. 3 § 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost tvrzením, že byl porušen předpis § 228 tr. ř. o veřejnosti hlavního přelíčení. Jest předeslati, že obhájce obžalovaného navrhl různé opravy a doplňky protokolu o hlavním přelíčení podle § 271 tr. ř., a ve zmateční stížnosti jest se dovoláváno zejména bodu 11, kterým bylo navrhováno protokolární zjištění některých okolností, týkajících se právě porušení předpisu § 228 tr. ř. Tomuto návrhu bylo však soudním usnesením ze dne 5. května 1931 vyhověno jen v jednom bodě formálně i věcně bezvýznamném, kdežto ve všech ostatních směrech, tudíž i v onom bodě 11. byl návrh ten zamítnut. Usnesení to nabylo právní moci, je proto závazné i pro stěžovatele, a je tomu tak i ohledně druhého podobného návrhu obhájcova, soudním usnesením rovněž zamítnutého. Jest proto jako ničím neosvědčené, ba přímo svévolné odmítnouti tvrzení zmateční stížnosti, že přístup ke hlavnímu přelíčení byl odepřen každému, kdo se nelíbil četnictvu, obklopujícímu soudní budovu a jednací síň. Pravdu má zmateční stížnost jen, pokud tvrdí, že přístup ke hlavnímu přelíčení byl odepřen každému, kdo se nemohl četnictvu legitimovati, dovozujíc v zápětí, že do soudní síně byla vpuštěna jen ta část veřejnosti, která byla přípuštěna četnictvem, kežto jiná část veřejnosti byla z účasti na hlavním přelíčení v pravdě s vědomím senátu vyloučena. Než takto přiznává zmateční stížnost nepřímo sama, že o porušení předpisu § 228 tr. ř., které by bylo důvodem zmatku podle čís. 3 § 281 tr. ř., nemůže tu vůbec býti řeči. Neznamenáť veřejnost líčení jeho neobmezenou přístupnost, nýbrž jest tento pojem vymeziti jinak, a to s hlediska účelu veřejnosti líčení a za předpokladu, že zákonem je vyloučeno, co přesahuje účel jím sledovaný. Tímto účelem je veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti. Je tudíž pojem eřejnosti protikladem tajnosti a je jen otázkou praktikability, do jaké míry může býti obecenstu zjednán přístup k líčení.

Odvolání obžalovaného z výroku o odepření podmíněného odkladu výkonu trestu nelze přiznati oprávnění. Odvolání jest sice přisvědčiti, že zapírání obžalovaného a nedostatek projevu lítosti o sobě nejsou ještě postačujícím důvodem pro odepření podmíněného odsouzení. Než podmíněné odsouzení jest omeziti jen na případy odůvodněné závažnými a podstatnými okolnostmi. Těch tu však není. Zachovalost, které obžalovaný nabyl v důsledku povoleného zahlazení jeho předchozích dvou odsouzení (§ 5 zák. čís. 111/28) nepadá zvláště na váhu. V souzeném případě nejde o nahodilý poklesek, z něhož by se arci nedalo usuzovati na sklon k trestným činům, nýbrž o těžké provinění proti právnímu řádu, které vzhledem k povaze trestného činu a způsobu jeho provedení nenasvědčuje bezvadnému rysu povahy, který by nebylo nutno napraviti výkonem trestu. Okolnost, že obžalovaný je senátorem, mluví spíše v jeho neprospěch, neboť právě od něho jako člena zákonodárného sboru jest nezbytně požadovati, by se vystříhal hrubého porušení zákona a své spolu občany k protizákonným činům nepodněcoval. Podmíněné odsouzení je přípustno jen tam, kde lze původně očekávati, že k polepšení postačí jen pohrůžka trestem. Tento předpoklad není však u obžalovaného, i když má dobrou pověst, dán vzhledem k shora uvedenému, takže výkonu trestu je zapotřebí (§ 1 odst. 1 zák. čís. 562/19 Sb.). Bylo proto odvolání obžalovaného jako bezdůvodné zamítnouti.