Rt 4209/1931
Násilím ve smyslu § 190 tr. zák. může býti i násilí (svázání nohou) vykonané na osobě bezvědomé, slouží-li k tomu, by osoba ta, kdyby včas nabyla vědomí, nebyla s to brániti loupežníkovi, by se věci nezmocnil a s ní se nevzdálil.

(Rozhodnutí ze dne 12.06.1931 , Zm II 111/31)
Z odůvodnění:
O tom, co se dálo v osudné době mezi obžalovanými a K-ým, není zpráv než z úst obžalovaných. Obžalovaný T. usvědčuje stěžovatele v celém rozsahu obžaloby, proto lze učiniti podkladem úvah, zda tu bylo tvrzení onoho směru, výlučně výpověď stěžovatele. Ten pak udal při hlavním přelíčení, že skočil na výkřik T-ův "pojď sem, ty potvoro", k T-ovi, otevřevšímu dveře budovy, překročil K-ého, který ležel hlavou mezi dveřmi, měl krev na hlavě a chrčel, že T. vtáhl K-ého dovnitř a řekl mu "honem, dones něco, svážeme ho", že stěžovatel přinesl kazajku a ručník, a dal kazajku K-ému pod hlavu, že T. svázal K-ému ruce na zádech řemenem a že stěžovatel k rozkazu T-ovu svázal K-ému, který byl v bezvědomí a vůbec se nahýbal, nohy ručníkem, pak že sebrali peníze a co jinak ukradli.

Ani sám stěžovatel tudíž netvrdil, že se zdržel před zmocněním se cizích věcí movitých jakéhokoliv vlastního násilí proti držiteli věcí těch, naopak doznal výslovně, že svázal K-ému nohy, tedy porušil - jak předpokládá pojem násilí skutečným ublížením - tělesnou nedotknutelnost K-ého jednáním, které směřovalo přímo proti jeho tělu. Že byl v oné době podle stěžovatelova tvrzení bez vědomí, není na závadu, by svázání nohou nebylo podřaděno pod pojem násilí, vždyť loupežné násilí nemusí směřovati k tomu, by byl dán vůli olupované osoby směr jí nechtěný, nýbrž může naopak směřovati i k tomu, by nemohla vůbec vzniknouti neb alespoň nemohla býti uvedena ve skutek vůle olupované osoby zabrániti odnětí věci, a záležeti v tom, že se jím olupované osobě vnucuje stav nečinnosti po dobu, ve které se loupežník zmocní věci a se vzdálí i s věcí tou v bezpečí. Vhodným násilím po rozumu § 190 tr. zák. může proto býti i násilí vykonané na osobě bezvědomé, slouží-li k tomu, by osoba ta, kdyby včas nabyla vědomí, nebyla s to, brániti loupežníkovi, by se věci nezmocnil a s ní se nevzdálil.

Namítá-li stížnost v této souvislosti, že účelem svázání nohou K-ého mohlo býti nanejvýše, by se stěžovatel zachoval v držení peněz K-ého, a že tudíž může jíti jen o případ kvalifikované krádeže podle § 179 r. zák., stačí jí připomenouti, že se veškeré násilí, vykonané na K-ém, i svázání jeho nohou, stalo podle souhlasných v tom směru údajů obou obžalovaných před tím, než prohledali místnosti K-ého, pátrajíce po penězích a peněz se zmocnili.

Než, nehledíc k tomu, že tu jest i vlastní násilí stěžovatelovo po rozumu § 190 tr. zák., odpovídá stěžovatel i podle své obhajoby alespoň za část násilí vykonaného spoluobžalovaným T-em z důvodu spolupachatelství, jímž se rozumí týmž úmyslem nesené, vědomé, třebaže náhodné spolupůsobení při samotném páchání zločinu, a pro které se nežádá ani předchozí úmluva spolupachatelů, ani stejnorodost, a s hlediska protiprávního účinku rovnocennost jejich jednání. Spolčiv se se spoluobžalovaným T-em, původně arciť jen ke krádeži na K-ém, přidruživ se však po začátečním hlídání mimo budovu k T-ovi, činícímu K-ému násilí uvnitř budovy, opatřiv k výzvě T-ově věci ke svázání K-ého a svázav sám nohy K-ého, jehož ruce a ústa (hlavu) svázal současně T., spolupůsobil stěžovatel podle vlastní obhajoby, jsa veden úmyslem odníti cizí věci movité, vědomě při druhém úseku znásilnění K-ého, sloužícího účelu odnětí jeho věcí movitých a zodpovídá proto i za dotčenou část násilí T-ova z důvodu spolupachatelství na loupeži.