Rt 4189/1931
Není závadou, že ve výroku rozsudku není slovně uveden celý výrok, v němž soud spatřuje skutkovou podstatu trestného činu.

Důvody jsou integrující součástí rozsudku.

(Rozhodnutí ze dne 3.06.1931 , Zm I 184/30)
Z odůvodnění:
Není závadou, že ve výroku rozsudku není slovně uveden celý výrok, v němž nalézací soud spatřuje skutkovou podstatu trestného činu. Předpisům §§ 260 čís. 1 a 270 čís. 4 tr. ř. jest vyhověno, uznává-li se rozsudkovou větou obžalovaný vinným, že se v určitý čas a na určitém místě dopustil jednání, které jest vyjádřeno veškerými zákonnými znaky dotyčného trestného činu, čin obžalovaného jest takto dostačujícím způsobem individualizován, by nemohl býti zaměněn za jiný čin.

Důvody rozsudkové, v nichž jest trestný výrok skutkově zjištěn podle jednotlivých slov, po případě podle obsahu a smyslu, jsou pak rovněž integrující součástí rozsudku. Nelze přisvědčiti zmateční stížnosti, že rozsudek ponechává nejistotu a je nejasný v tom, které výroky a řeči považoval soud za prokázané. To, že jsou v rozsudku podle jednotlivých svědectví uváděny různé výroky, nemůže býti ještě důvodem k oné výtce, jakmile rozsudek zjišťuje jasně a určitě na podkladě uvedených průvodů, že obžalovaný pronesl veškeré ony nadávky, které před tím byly citovány podle doslovu obžaloby a podle jednotlivých údajů svědeckých. Jest třeba míti při tom na mysli, že podle obsahu oněch svědectví obžalovaný nadával téměř po dvě hodiny a byl různě od jednotlivých osob slyšen, výrazem "podle souhlasného skoro seznání svědků" chtěl rozsudek nepochybně jen vyjádřiti, že v podstatě jde o dosvědčení týchž nadávek, jak svědky jednotlivě byly zaslechnuty, odchylujících se jen v podružnějších odstínech.