Rt 4183/1931
Svědkovo právo vzdáti se svědectví záleží v případě druhého odstavce § 152 tr. ř. v tom, že se svědek může vzdáti svědectví vůbec, nelze-li odloučiti výpovědi, které se týkají ostatních obviněných, což zpravidla bude moci posouditi jen svědek sám.

(Rozhodnutí ze dne 29.05.1931 , Zm II 52/31)
Z odůvodnění:
Nejzávažnější výtkou zmateční stížnosti je její námitka z důvodu zmatečnosti podle čís. 4 § 344 tr. ř., že byl při porotním líčení porušen předpis § 152 tr. ř. tím, že Gertruda B-ová, která je příbuznou spoluobžalované Vilemíny F-ové, vypovídala při hlavním přelíčení jako svědkyně ohledně stěžovatelky přes to, že prý nelze odloučiti její výpověď, týkající se stěžovatelky, od výpovědi, vztahující se na spoluobžalovanou Vilemínu F-ovou, ohledně níž se svědkyně podle § 152 čís. 1 tr. ř. vzdala práva svědčiti.

Podle protokolu o hlavním líčení prohlásil předseda, když svědkyně Gertruda B-ová udala své generalie, usnesení porotního soudního sboru, že svědkyně má právo podle § 152 tr. ř. vzdáti se svědectví, ale jen ohledně Vilemíny F-ové, - načež se svědkyně ohledně této spoluobžalované vzdala svědectví a vypovídala ohledně ostatních obžalovaných. Lze připustiti, že tento postup porotního soudního sboru neodpovídal úplně předpisu § 152 tr. ř., který v prvém odstavci praví, že povinnosti vydati svědectví jsou sproštěny osoby uvedené pod čís. 1 a 2, který pak v druhém odstavci stanoví, že, je-li osoba, obeslaná za svědka, v některém z poměrů uvedených pod čís. 1 a 2 jen k některému z několika obviněných, může se vzdáti svědectví, pokud jde o ostatní, jen, nelze-li odloučiti výpovědi, které se jich týkají, a který v posledním odstavci prací, že vyšetřující soudce (předseda hlavního líčení) má osoby pod čís. 1 uvedené, příbuzné a sešvakřené obviněného, jsou-li povolány za svědky, před výslechem neb alespoň, jakmile se dozví o jejich poměru k obviněnému, poučiti o jejich právu vzdáti se svědectví, a zapsati do protokolu prohlášení, jež o tom učiní.

Z řečeného ustanovení druhého odstavce § 152 tr. ř. tedy plyne, že svědkovo právo na vzdání se svědectví záleží v případě, o němž pojednává toto ustanovení, v tom, že se svědek může vzdáti svědectví vůbec, nelze-li odloučiti výpovědi, které se týkají ostatních obviněných, což zpravidla bude moci posouditi jen svědek sám (srv. Lohsing, str. 330). Bylo proto povinností soudu, by svědkyni B-ovou v tomto smyslu poučil, a teprve, kdyby byla svědkyně prohlásila, že se vzdává svědectví vůbec, měl porotní soudní sbor, hledě k okolnostem případu, rozhodnouti, zda lze odloučiti výpověď ohledně ostatních obviněných, - k nimž svědkyně není v žádném z poměrů uvedených v § 152 odst. 1 čís. 1, - a zda proto přes to, že se svědkyně vzdala svědectví vůbec, přece nenastává její povinnost, vypovídati ohledně těchto obžalovaných.