Rt 4171/1931
Ke skutkové podstatě zločinu podle § 99 tr. zák. stačí i podmíněná pohrůžka, závisí-li její splnění na vůli hrozícího, nikoliv jen ohroženého, nebo lze-li z jiných důvodů s jistotou očekávati, že podle obyčejného běhu věcí bude podmínka splněna.

(Rozhodnutí ze dne 20.05.1931 , Zm I 495/30)
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost pro odsouzení pro zločin podle § 99 tr. zák. namítá, že vyhrůžku obžalovaného nelze pokládati za nebezpečnou ve smyslu § 99 tr. zák., vyhrůžka nebyla prý způsobilá vzbuditi důvodné obavy, což prý plyne z toho, že Anna Sch-ová ohrožovala obžalovaného nožem, a že obžalovaný, by odvrátil od sebe hrozící nebezpečenství, použil slov: "Bodnete-li mne, střelím!" Tím prý ponechal splnění podmíněné pohrůžky zcela na vůli ohrožené. Z důvodů, jež uvádí rozhodnutí čís. 2119 sb. n. s., nelze prý takovou výhrůžku pokládati za nebezpečnou ve smyslu § 99 tr. zák.

Zmateční stížnost jest na omylu. I podmíněná výhrůžka stačí k naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 99 tr. zák., závisí-li její splnění na vůli hrozícího, nikoliv jen ohroženého, nebo lze-li z jiných důvodů s jistotou očekávati, že podle obyčejného běhu věci bude podmínka splněna. O takový případ jde i tu, vychází-li se ze skutkových zjištění rozsudku, což zmateční stížnost nečiní, ač je po formální stránce nenapadá. Nalézací soud zjistil, že obžalovaný chtěl svésti Annu Sch-ovou, 18leté bezbranné děvče, když byla sama doma, nemravnými řečmi a ohmatáváním k souloži, a když se mu to nepodařilo, že uvedl děvče v nesmírný strach hrozbou, že je zastřelí, při čemž hrozbu zdůrazňoval tím, že vytáhl z kapsy zbraň, zřejmě jen proto, by se mstil za odmítavé chování děvčete.

Soud zjišťuje, že Sch-ová měla ještě od svačiny v ruce nůž (kterým si krájela chleba), když jí obžalovaný hrozil slovy: "Wenn sie mich mit dem Messer stechen, so schiesse ich, dal erstemal ginge es in den Fussboden und das zweitemal auf sie,", zjišťuje však také, že obžalovaný k takovému vyhrožování neměl vůbec příčiny, an musel sám připustiti, že ho dívka nožem bodnouti ani nechtěla. Z těchto zjištění plyne, že Anna Sch-ová obžalovaného nožem neohrožovala, a že jí obžalovaný nehrozil, by odvrátil od sebe hrozící nebezpečenství, jehož ve skutečnosti nebylo, a jež zcela libovolně a v rozporu s rozsudkem tvrdí zmateční stížnost, - nýbrž naopak, že obžalovaný svou vyhrůžkou chtěl již předem znemožniti případnou obranu ohrožené proti svému útočnému jednání.

Poněvadž napadená Sch-ová měla právo brániti se proti bezprávným útokům obžalovaného, nezáviselo splnění podmíněné vyhrůžky jen na její vůli, nýbrž zásadně na vůli a chování se obžalovaného. Nevylučuje proto podmíněná forma vyhrůžky v souzeném případě o sobě, by nebyla kvalifikována jako nebezpečná ve smyslu § 99 tr. zák., tím méně, an soud zjišťuje objektivní okolnosti, které odůvodňují závěr, že byla způsobilá vzbuditi v ohrožené důvodnou obavu, že by mohla býti ihned splněna, totiž že bylo vyhrožováno závažným zlem, že vyhrůžka byla zároveň zdůrazněna vytažením zbraně, že ohrožená byla sama doma, že ji obžalovaný chtěl svésti atd., nehledíc ani k subjektivní individualitě Anny Sch-ové, osoby nervově choré.