Rt 417/1921
I. Volné hodnocení výsledků průvodních soudem nalézacím nesmí se zvrhnout v čirou libovůli.

II. K odsuzujícímu výroku zločinu omezování člověkovy osobní svobody dle § 93 tr. zák. třeba zjistiti vědomí pachatelovo, že napadeného obmezoval v jeho osobní svobodě proti jeho vůli.

( Rozhodnutí Kr I 41/21, 12.04.1921 )
Z odůvodnění:
Soud nalézací přes tvrzení obžalovaného, že nevěděl, že H.T. 14. roku ještě nepřekročila, že ji měl za straší a že její tvrzení, že mu okolnost prvu uvedenou výslovně sdělila, nespočívá na pravdě, vzhledem "ku zcela určité výpovědi svědkyně a ku pravdivému vylíčení před soudem" uvěřil tvrzení H. T., že obžalovanému sdělila, že chodí ještě do školy a teprve dovrší 14. rok a uznal obžalovaného na tomto základě vinným zločinem zprznění.

Ovšem přenechává zákon posouzení svědkovy věrohodnosti na volném uvážení soudu. Avšak toto volné uvážení nelze naprosto klásti na roveň pouhé libovůli. Zákon poukazuje soud, by zkoumal průvody jak samy o sobě, tak i v jejich vnitřní souvislosti pečlivě a svědomitě a rozhodl otázku, sluší-li skutečnost míti za prokázanou, dle svého volného, ze svědomitého uvážení všech pro a proti svědčících průvodů čerpaného přesvědčení.

Tak tomu nebylo, kdy soud nevzal do úvahy průvody svědčící tomu, že tvrzení H.T. pravdivé není.

Odůvodněna jest stížnost obžalovaného do odsouzení pro zločin dle § 93 tr. zák. Soud nalézací obmezil se v důvodech rozsudku na zjištění zevnějšího příběhu mezi obžalovaným a M.B., přičemž této v užívání její osobní svobody bylo překáženo.

S otázkou úmyslu obžalovaného vůbec, jeho vědomí, že svým útokem na děvče toto v její osobní svobodě proti její vůli obmezoval, se rozsudek nijak nezabývá, nýbrž spokojuje se zcela všeobecným závěrem, že skutek obžalovaného "obsahuje veškeré podstatné známky zločinu dle § 93 tr. zák.".

Než po stránce té, nijak nutně ze zjištěného příběhu nevyplývající, bylo na soudu, by se otázkou viny obžalovaného zabýval, to tím spíše, an obžalovaný líčí věc jako dostaveníčko na základě předchozí úmluvy, kde se s vážností odporu děvčete proti dotěrnostem mužovým zhusta nečítá.

Jelikož rozsudek sám nezjišťuje, že by se byla M. B. proti líbání obžalovaným, objímání a dalšímu již zřejmě necudnému postupu zvláště bránila a teprve tehda zjišťuje odpor ze strany M.B., když se obžalovaný pokusil ji položiti na tem, bylo nezbytno především zjistit, zda si obžalovaný vážnost odporu náležitě uvědomil a tím dospěl k vědomí, že osobní svobodu dívky proti její vůli omezuje.