Rt 4160/1931
Každý peněžitý dar poskytovaný veřejnému činiteli z důvodů jeho služby a ve vztahu k jeho služebním úkonům, jest již sám o sobě vždy závadný a proto nepřípustný, a nemůže býti označován za "zvyklost", jež by měla býti omluvou.

(Rozhodnutí ze dne 8.05.1931 , Zm I 233/30)
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost není provedena po zákonu, pokud své právní námitky buduje na podkladě, že prý šlo o řadu samostatných provinění stěžovatelových, při nichž za každé dostával zvláštní "zpropitné" v nepatrné výši. Neboť skutkovým základem právního hodnocení případu není, že obžalovaný R. dostával od W-a za jednotlivá prozrazování zásilek odděleně po 10 nebo 20 Kč, nýbrž to, že mezi oběma byla předem ujednán dohoda o tom, jak R. bude porušovati povinnosti úředního tajemství, a takto poskytovati výhody W-ovi, jakož i o výši odměny, že se obžalovaný R. jen v důsledku této dohody, která mu, jak sám uvádí, zaručovala slušný vedlejší příjem, soustavně dopouštěl služebních nesprávností, a že tak za úplatu přímo vstoupil do služeb W-ových.

Obžalovaní Josef R. a Julius W. netvrdili, rozsudek to také nezjišťuje, že úplatek ("zpropitné", jak to obžalovaní nazývají), byl poskytován při každém jednotlivém prozrazení zásilky, (podle zodpovídání se obžalovaného Josefa R-e dne 7. srpna 1929, které rozsudek béře za základ rozhodnutí, byla mu odměna vyplácena měsíčně po 480 až 1.020 Kč. Z vlastního zodpovídání se stěžovatelova vyplývá, že jeho plat nepostačoval na výživu jeho rodiny, a že proto upadl do dluhů, že pak jen naděje na tento služný vedlejší příjem W-em mu nabídnutý svedla ho k páchání trestného činu. Částky 20 Kč, po případě 10 Kč za každou jednotlivou zásilku mají takto jen povahu měřítka určeného obapolnou dohodou pro výměru celkového úplatku W-em R-ovi pravidelně vypláceného za trvalé a soustavné poskytování výhody, tato částka byla předem ujednána jen se zřetelem na značný počet totožných případů, k nimž mělo v budoucnosti dojíti (srov. vzkaz W-ův při snížení odměny z 20 na 10 Kč, že netušil dříve, že těch zásilek bude každý měsíc takové množství), a pozbývají takto jednotlivá služební provinění R-ova (vyzrazení zásilek) povahy samostatných, na sobě nezávislých trestných činů, a splývají v jediný.

Zmateční stížnost jest ovšem toho názoru, že tato činnost R-ova byla jen další zvláštní ochotou k firmě W. a synové, a že poskytování oněch "nepatrných prospěchů" nevybočilo z mezí obvyklých odměn a z rámci platných zvyklostí.

Než nelze popříti, že každý peněžitý dar poskytovaný veřejnému činiteli z důvodů jeho služby a ve vztahu k jeho služebním úkonům, jest již sám o sobě vždy závadný a proto nepřípustný, a nemůže býti tudíž označován za "zvyklost", jež by měla býti omluvou. Ať jde o kterékoliv odvětví státní správy, vždy má takový dar povahu demoralisující pro obdarovaného, neboť vyvolává v něm pocit povinnosti vzájemné úsluhy a mimořádných ohledů k dárci a svádí ho tak k rozlišování mezi stranami, s nimiž přichází ve styk jakýmkoliv způsobem své služební činnosti. Obdarování veřejného činitele jest vždy při nejmenším prvním krokem ke skutečné korupci, a takto i takové poskytování a přijímání darů, jež svědek V. označil za "zvyklost", platnou u železnic, může ohrožovati důležité veřejné zájmy.

Je-li pak veřejný činitel odměňován přímo za to, že bude dárci poskytnuta výhoda (neb opomenut úkon, k němuž jest tento činitel povolán), jak jest v souzeném případě skutkově zjištěno, tu poskytování takových darů má veškeré zákonné znaky úplatku a trestného činu podle § 2 (po příp. § 3) cit. zákona.