Rt 4141/1931
I při nečekané náhodě (rozhledu bránícím náhodném zaslzení očí), pokud nepůsobí tak rychle a intensivně, že není v lidské moci jí čeliti, jest zachovati povinnou opatrnost, kterou by mohlo býti odvráceno nebo zmenšeno nebezpečí pro lidský život .

Zavinění řidiče automobilu (§ 335 tr. zák.), vybočil-li z jízdní dráhy až skoro ke příkopu do bezprostřední blízkosti telegrafního sloupu, na nějž narazil.

(Rozhodnutí ze dne 15.04.1931 , Zm II 71/30)
Z odůvodnění:
V čem bylo řízení auta neopatrné, nebylo potřeba zvláště rozebírati, ano jest to dáno již v samém shora citovaném zjištění způsobu jízdy obžalovaného, a bylo by zbytečné proti tomu vytýkati samozřejmý opak tohoto způsobu jízdy jako jízdu opatrnou, zvláště ano šlo o jízdu na široké, úplně volné říšské silnici, kde přece při zachování i té nejnepatrnější míry opatrnosti nemohlo býti vybočeno z jízdní dráhy až skoro ke příkopu do bezprostřední blízkosti telegrafního sloupu.

Opatrnost, která vyžaduje, by jízda nesměřovala do těchto evidentních překážek, jest tak zřejmá, že nepotřebuje býti rozebírána a zjišťována. Bez tohoto hrubě neopatrného způsobu jízdy, obžalovaným zaviněného, nebylo by však došlo vůbec ke smyku auta při náhlém vyrovnání směru a k nárazu zadní části auta na telegrafní tyč, způsob ten jest tedy základní příčinou ohrožení bezpečnosti osob ve voze sedících, k níž se druží další okolnosti, za nichž došlo ke smrtelnému úrazu Josefa G-a, jen jako další mezipříčiny, které podle předpisu § 134 tr. zák. nemohou přetrhnouti přičítání smrtelného výsledku pachateli prvotního zavinění, obžalovanému. Jest v tom směru nerozhodno, jak Josef G. ve voze seděl, zda se z vozu snad svoji vinou nebo nedbalostí vyklonil, či zda narazil hlavou na telegrafní tyč, byv na ni vymrštěn. Tyto mezipříčiny nepotřeboval nalézací soud zjišťovati, jak bezdůvodně stěžovatel požaduje.

Pokud jde o zjištění příčiny, proč obžalovaný z jízdní dráhy vybočil, jest v rozsudku závazně pro nejvyšší soud po stránce skutkové zjištěno, že nebylo to způsobeno náhodným pohybem volantu při tom, když obžalovanému zaslzely oči, tomuto tvrzení obžalovaného nalézací soud neuvěřil, i jinak poukazem na výpovědi svědků K-a a K-a toto své přesvědčení odůvodniv. Zabýval-li se nalézací soud přes shora vytčené negativní zjištění ohledně zaslzení očí přece i touto možností, jež stěžovateli zavdává podnět k uplatnění zmatků podle § 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř., jest mu přisvědčiti, že jest bez skutkové oporu názor nalézacího soudu, že obžalovaný měl vůbec při jízdě používati ochranného prostředku, trpí-li při ní slzením očí, nebylo ani tvrzeno ani dokazováno, že obžalovanému obecně oči slzívaly. Jestliže nalézací soud pro případ náhodného pohnutí volantem následkem zaslzení očí od rozvířeného prachu vytýčil obžalovanému za povinnost, že měl auto zastaviti, po případě rychlost zmírniti, neuznal tím nikterak na jeho ručení za náhodu, jak míní zmateční stížnost, nýbrž správně vytknul povinnost obžalovaného, jež by mu za daných okolností náležela, i kdyby snad byla přivoděna náhodným zaslzením očí.

I při nečekané náhodě, pokud nepůsobí tak rychle a intensivně, že není v lidské moci jí čeliti, jest zachovati povinnou opatrnost, kterou by mohlo býti odvráceno nebo zmenšeno nebezpečí z ní pro lidský život hrozící. Je-li však řidiči zabráněno ve volném rozhledu i náhodným zaslzením očí, o kterém, jak rozsudek zjišťuje, nebylo ani tvrzeno, že bylo provázeno bolestí, následkem, které by byl obžalovaný reflexním pohybem pohnul volantem, nastala pro něho povinnost dbáti vší opatrnosti, by přiměřeně čelil možnému ohrožení života osob ve voze jdoucích, vzcházejícímu ze zmenšené spolehlivosti řízení vozu.

Náhoda nebyla by tu tak neočekávaně a intensivně působivá, že by přiměřenou mírou opatrnosti jízdy nebylo lze ohrožení lidského zdraví a života předejíti. Jsou tudíž i důvody rozsudku, jen eventuelně uvedené pro vinu obžalovaného, stěžovatelem napadeny bezdůvodně, při čemž se nepřípustně dokazuje, s jakou intensitou se auto dotklo (narazilo) na telegrafní tyč.