Rt 4127/1931
Pojem "svěření" ve smyslu §§ 181, 183 tr. zák., rozhoduje podstata skutečných a právních vztahů pachatele k věci, aniž záleží na tom, zda byly vztahy ty zjednány k podnětu pachatelovu či bez něho.

Podáním zásilky poštovnímu úřadu propůjčuje odesílatel poštovnímu podniku a tím i všem zřízencům pošty, kteří s ní přijdou ve styk, přímo nebo nepřímo skutečnou disposiční moc nad zásilkou v důvěře, že jí dopraví na místo určení a vydají ji tam (při zatížení dobírkou po jejím přijetí) určenému příjemci, není-li to však možné, vrátí ji odesílateli.

(Rozhodnutí ze dne 31.03.1931 , Zm I 647/30)
Z odůvodnění:
Po stránce hmotněprávní namítá stížnost, že skutková podstata zločinu zpronevěry, jímž byl obžalovaný uznán vinným, není dána, zpronevěry se dopustí, kdo statek jemu svěřený za sebou zadržuje nebo si přivlastňuje, musel mu tedy býti statek někým svěřen, podle rozsudečných zjištění však obžalovaný sám věci objednal a nelze proto mluviti o jich svěření a o zadržení a přivlastnění sobě těchto svěřených věcí. Smysl námitky blíže nerozvedené není jasný.

Má-li býti známka svěření popřena jen z důvodu, že obžalovaný zavdal objednávkami podnět k vývinu událostí, za nichž došlo k souzeným činům, jest námitka zřejmě pochybena, pojem "svěření" předpokládá jen, že byla pachateli osobou oprávněnou k určité věci přímo nebo nepřímo propůjčena skutečná disposiční moc nad věcí tou v důvěře, že s ní naloží ve smyslu oprávněného, rozhodná je tudíž podstata faktických a právních vztahů pachatele k věci, aniž záleží na tom, zda vztahy ty byly zjednány k podnětu pachatelovu či bez něho. Pravděpodobně jest však smyslem námitky, že zásilky, souzenými činy dotčené, byly splněním kupních smluv, ke kterým došlo přijetím a vyřízením objednávek obžalovaného, takže odesílatelé odevzdali prostřednictvím pošty objednateli objednané věci do skutečné disposiční moci nikoliv v důvěře (se závazkem), že s nimi naloží určitým způsobem ve smyslu odesílatelů, nýbrž bez jakéhokoliv omezení v nakládání s nimi jen v důvěře (se závazkem), že s nimi naloží určitým způsobem ve smyslu odesílatelů, nýbrž bez jakéhokoliv omezení v nakládání s nimi jen v důvěře, že jim budou kupní ceny zaplaceny.

Je-li námitka myšlena tak, není provedena po zákonu, jsouc vybudována na jediné, arciť rozsudkem zjištěné skutečnosti, že předměty, jež obžalovaný zadržel a si přivlastnil, byly jím objednány, avšak opomíjí další, pro znak svěření závažné skutečnosti, rovněž rozsudkem zjištěné, že obžalovaný objednal věci ty pod fingovanými adresami, že zásilky byly zatíženy dobírkou kupních cen, a že se zásilky nedostaly do rukou (do skutečně disposiční moci) obžalovaného proto, že byl adresátem, t. j. odesílateli určeným příjemcem zásilek, nýbrž tím, že za účelem jich doručení jiným určeným příjemcům byly dopraveny k poštovnímu úřadu, jehož přednostou byl obžalovaný. Že ani souhrnem všech těchto skutečností není splněn zákonný znak svěření, stížnost netvrdí a tvrditi nemůže, ano není pochybnosti o tom, že podáním zásilky poštovnímu úřadu propůjčuje odesílatel poštovnímu podniku a tím i všem zřízencům pošty, kteří s ní přijdou ve styk, přímo nebo nepřímo skutečnou disposiční moc nad zásilkou v důvěře, že ji dopraví na místo určení a vydají ji tam (při zatížení dobírkou po jejím přijetí) určenému příjemci, není-li to však možné, vrátí ji odesílateli.