Rt 4121/1931
I. U zločinu utrhání na cti dle § 209 tr. zák. se vyžaduje v subjektivním směru vědomí pachatelovo o možných důsledcích křivého obvinění pro osobu pachatelem obviněnou.

II. Jest lhostejno, z jakého podnětu (z jaké pohnutky) k udání (k obvinění) došlo, zda je pachatel učinil z vlastního popudu, či následkem oznámení jiné osoby, v jaké vlastnosti udavač křivé udání učinil, zda jako svědek či jako podezřelý (obviněný), jaký konečný cíl tím sledoval (zda chtěl obviniti druhého či odvrátiti od sebe podezření).

III. Dodatečné odvolání křivého obvinění nečiní pachatele beztrestným.

(Rozhodnutí ze dne 30.03.1931 , Zm I 139/30)
Z odůvodnění:
V souzeném případě byl obžalovaný uznán vinným, že udal Františka V-u pro vymyšlený naň zločin krádeže u policejního ředitelství, tudíž u vrchnosti ve smyslu § 209 tr. zák., tedy zločinem podle první věty tohoto zákonného ustanovení. V tomto ohledu nalézací soud zjišťuje, že "obžalovaný zavinil, že V. byl beze vší příčiny vyšetřován pro zločin krádeže naň vymyšlený, vědomě falešná tvrzení ohledně něho (Františka V-y) uváděl, mezi tím co obžalovaný B. byl na svobodě", což s dostatek poukazuje k tomu, že vzal za zjištěno i vědomí obžalovaného o nepravdivosti skutkových tvrzení, zakládajících křivé udání z vymyšleného zločinu krádeže u vrchnosti.

Neobstojí námitka uplatňovaná ve zmateční stížnosti, že obžalovaného omlouvá, že křivé udání na Františka V-u učinil ke své obhajobě, byv na policii vyslýchán jako obviněný, a že je odvolal, zvěděv o vyšetřování proti V-ovi.

Nutno podoknouti že u zločinu utrhání na cti dle § 209 tr. zák. se vyžaduje v subjektivním směru vědomí pachatelovo o možných důsledcích křivého obvinění pro osobu pachatelem obviněnou. Pro trestnost udání jest dále i lhostejno, z jakého podnětu nebo z jaké pohnutky k nim došlo, zda je pachatel učinil z vlastního popudu, či následkem oznámení jiné osoby, v jaké vlastnosti udavač křivé udání učinil (zda jako svědek či jako podezřelý nebo obviněný), jaký konečný cíl tím sledoval (zda chtěl obviniti druhého, či odvrátiti od sebe podezření). Rozhodný jest obsah křivého udání.

Stačí, tvrdí-li kdo vrchnosti vymyšlené skutečnosti, zakládající skutkovou podstatu zločinu takovým způsobem, že jimi jest určitá osoba označována za pachatele zločinu, který ve skutečnosti nespáchala.

Právo osoby, obviněné z trestného činu, hájiti se, a zákonné dobrodiní, že taková osoba nemá povinnost mluviti pravdu, nesmí se zvrhnouti v křivé obviňování druhých ze zločinu a tím v beztrestné páchání trestných činů. Že ani dodatečně odvolání křivého obvinění (k němuž v souzeném případě došlo teprve pod tíhou usvědčujících okolností), nečiní pachatele beztrestným, plyne z úvahy, že zločin podle první věty § 209 tr. zák. jest dokonán tím, že bylo u vrchnosti učiněno udání z vymyšleného zločinu, a že zákon nemá zvláštní ustanovení o beztrestnosti z onoho důvodu. Že si byl obžalovaný vědom nepravdivosti svých udání na V-u, jehož obvinil u policejního ředitelství ze zločinu krádeže, je, jak již řečeno, v rozsudku s dostatek zjištěno. Všecky úvahy, v nichž se stěžovatel snaží dolíčiti, že si neuvědomil a nemohl uvědomiti dosah svých udání pro obviněného V-u, musí se minouti s úspěchem vzhledem k tomu, co bylo řečeno o náležitostech skutkové podstaty zločinu podle § 209 tr. zák. ve směru subjektivním.