Rt 4097/1931
Ustanovením § 14 čís. 3 zák. na ochr. rep. není chráněna církev jako taková, ani jen několik jednotlivců, nýbrž jen skupina obyvatelů, popuzování musí míti přímý vztah k náboženství skupiny obyvatelů, proti níž je vystupováno.

(Rozhodnutí ze dne 10.03.1931 , Zm I 413/30)
Z odůvodnění:
Důvodnou jest námitka, jíž napadá zmateční stížnost rozsudek, uvádějíc, že nalézací soud ztotožňuje vlastně v rozsudkových důvodech církev římsko-katolickou jako takovou s jejími příslušníky, ačkoli církev římsko-katolická jako taková není předmětem ochrany podle § 14 čís. 3 zák. na ochr. rep.

Není však v rozsudkových důvodech zjištěno, pokud se týče uvedeno nic, čím by byl opodstatněn rozsudkový výrok, že obžalovaný vystupoval proti příslušníkům církve katolické, naopak vyskytuje se v nich v různých obměnách jen rčení, že obžalovaný dal svými slovy najevo nepřátelské zaujetí proti církvi římsko-katolické a proti příslušníkům náboženství římsko-katolického, a že celý obsah jeho řeči svědčí o tom, že je nepřátelsky zaujat proti řečené církvi a tím i proti jejím příslušníkům, povinností soudu bylo však objasniti v rozsudku, kterými úvahami dospěl k závěru, že jednání obžalovaného proti řečené církvi je zároveň i vystupováním proti jejím příslušníkům.

Zmateční stížnost připomíná vhodně, že církev jako taková ustanovením § 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky chráněna není, právě tak jako jím není chráněno jen několik jednotlivců, nýbrž jen skupiny obyvatelů. Rozsudkové důvody nezjišťují ani, v čem by měl aspoň nepřímou oporu další bod rozsudkového výroku, že obžalovaný vystupoval proti příslušníkům církve katolické pro jejich náboženství. Nestačí v tom směru o sobě obrat rozsudkových důvodů, že obžalovaný dal svými slovy najevo nepřátelské zaujetí proti příslušníkům náboženství římsko-katolického. Zmateční stížnost dovozuje v podstatě správně, že jednání musí míti přímý vztah k náboženství skupiny obyvatelů.