Rt 4081/1931
Povšechná způsobilost ohroziti na živé silnici zdraví nebo život chodců jest při rychlé jízdě automobilem dána vždy již samou povahou stroje, s níž musí řidič počítati a své jednání zaříditi tak, by bylo vyloučeno ohrožení chodců k používání silnice stejně oprávněných.

Přispěla-li k výsledku činnost jiné osoby (poškozeného), vylučovala by příčinnou spojitost, kdyby s ní řidič auta při pravidelném běhu věci a při obyčejné míře pozornosti počítati nemohl a nemusil, to nelze říci o přecházení silnice chodci před automobily, s kterýmžto obecně známým běžným zjevem automobilista počítati má a musí.

(Rozhodnutí ze dne 25.02.1931 , Zm I 176/30)
Z odůvodnění:
Po zákonu provádí stěžovatel důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9a) tr. ř. v námitkách, jimiž napadá výrok nalézacího soudu o příčinné spojitosti mezi jednáním obžalovaného a usmrcením Josefa Ch-a, má za to, že příčinná spojitost byla přerušena zaviněním poškozeného tím, že přecházel živě frekventovanou silnici před jiným silostrojem, což stěžovatel označuje za hrubou nepřístojnost, s níž prý mu nebylo lze rozumně počítati, poněvadž tu nejde o pravidelný typický zjev, který stěžovatel, dovolávaje se správně celé řady spisovatelů, nevhodně však i některých, na okolnosti souzeného případu se nehodících rozhodnutí nejvyššího soudu, označuje za příčinu ve smyslu právním. Dovozuje dále, že ani předjíždění jiného silostroje není povšechně způsobilé přivoditi nebezpečný výsledek, že automobilista povšechně nemůže a nemusí s takovouto nepravidelností, ba abnormálností počítati, ana se s hlediska § 335 tr. zák. předpokládá jen obyčejná míra pozornosti průměrného člověka a možnost postříci, že jednání neb opomenutí je způsobilé in concreto přivoditi ohrožení právních statků v § 335 tr. zák. uvedených, a pachatel nemusí bráti do nekonečna v úvahu všechny následky svého jednání neb opomenutí.

Přes to, že tyto vývody ve svém theoretickém základu jsou správné, nelze přisvědčiti jejich použití na souzený případ, stěžovatel sám uznává správně citací rozhodnutí sb. n. s. č. 2193, že jest otázkou případu, kde končí trestní zodpovědnost a kde začíná náhoda, totéž platí však i o výlučném zavinění třetí osoby, po případě poškozeného, které je podle stálé praxe jediné způsobilé příčinnou spojitost přerušiti. Povšechná způsobilost ohroziti na živé silnici zdraví nebo život chodců jest při rychlé jízdě automobilem dána vždy již samou povahou stroje, vyvíjejícího, zvláště při větší rychlosti, sílu nad míru vehementní, kterou lze i při bezvadné činnosti všech jeho zařízení, sloužících k ovládnutí této rychlosti, a při naprosté duchapřítomnosti řidičově ovládnouti i při nejdokonalejších strojích jen do určitých mezí (zabrzdění jen na přiměřenou vzdálenost), naprosto však nelze s určitou jistotou toto nebezpečí vyřaditi, každý řidič automobilu musí tedy s touto o sobě nebezpečnou povahou stroje počítati a podle toho své jednání zaříditi, by bylo vyloučeno ono povšechné ohrožení bezpečnosti zdraví a života chodců, k používání silnice stejně oprávněných.

Nedbá-li opatrnosti k tomuto potřebné a nastane-li při tom trestný výsledek, je výsledek ten dán samou povahou deliktu, jíž jako příčině jest adaequatní, v tomto smyslu jest tudíž výsledkem typickým, jak to požaduje stěžovatel, tudíž trestným. Přispěla-li k výsledku činnost jiné osoby, (poškozeného), jako v souzeném případě, vylučovala by příčinnou spojitost, kdyby s ní řidič auta při pravidelném běhu věcí a při obyčejné míře pozornosti počítati nemohl a nemusil, to však nelze říci o přecházení silnice chodci před automobily, které se z nejrůznějších příčin (při tom ovšem i takových, které zakládají jejich spoluzavinění), vyskytuje, jak jest obecně známo, tak často, že automobilista s tímto běžným, třebaže v nejčastějších případech zavržení hodným zjevem počítati má a musí.

To platí i v souzeném případě, kde prokázaně šlo před prvním autem několik lidí a první auto bylo pro obžalovaného za ním jedoucího nutně překážkou ve volném rozhledu, pro kterou obžalovaný nemohl viděti na bezprostředně blízký prostor silnice, do kterého se chtěl předjetím dostati. V tomto nedostatku bezprostředního volného rozhledu jest právě při předjíždění jiného vozidla ono povšechné nebezpečí, zmateční stížnosti popírané, jemuž třeba čeliti přiměřenou opatrností ve volbě rychlosti, by se v případě bezprostředně se vynořivší překážky mohla bezprostředně též ovládnouti. Pro uplatnění zásady, kterou vyslovil nejvyšší soud v rozhodnutí č. 2666 sb. n. s., zmateční stížností citovaném, o úměrném výkladu předpisu, by řidič byl pánem své rychlosti, jest vždy vzíti v úvahu ty konkretní okolnosti případu, které vyžadují určitou rychlost, hrozícímu nebezpečí úměrnou, v jejíchž mezích jest posuzovati, zda řidič byl jejím pánem či nikoliv. Ve všech těchto námitkách, uplatněných proti uznání příčinné spojitosti, jest tedy zmateční stížnost bezdůvodná, neboť nalézací soud dovodil správně v těchto mezích zanedbání úměrné rychlosti jízdy obžalovaného, zjištěné spoluzavinění poškozeného, nejsouc výlučné, nemůže podle stálé praxe přerušiti příčinnou souvislost.