Rt 4078/1931
Zákon nevyžaduje, by se obžalovaný sám hájil duševní méněcenností nebo nepříčetností. Ani opačná tvrzení pachatelova nezbavují soud povinnosti ve smyslu § 319 tr. ř., poukazuje-li provedení činu, zodpovídání se obžalovaného a výsledky řízení o sobě nebo jejich vzájemný souhrn a poměr ke skutečnostem, které by, kdyby byly pravdivé, vylučovaly nebo rušily trestnost činu.

K otázce nepříčetnosti.

Zákon sice rozeznává (§ 2 b) tr. zák.) střídavé pominutí smyslů a úplné zbavení užívání rozumu (§ 2 a) tr. zák.), přičemž však se při obou stavech jedná o takové zatemnění mysli, že pachatel jest vůbec neschopen rozpoznati protiprávnost svého jednání a dáti své vůli a svému konání směr odpovídající právnímu citu a právním normám. Dělítkem obou těchto vyviňujících důvodů jest jen doba trvání duševní poruchy, při střídavém pominutí smyslů podle § 2 b) tr. zák. musí tu býti v době rozhodné pro přičítatelnost trestného skutku.

(Rozhodnutí ze dne 17.02.1931 , Zm I 856/30)
Z odůvodnění:
Zákon ovšem nevyžaduje, by se obžalovaný sám hájil duševní méněcenností nebo nepříčetností. Ani opačná tvrzení pachatelova nezbavují soud povinnosti ve smyslu § 319 tr. ř., poukazují-li provedení činu, zodpovídání se obžalovaného a výsledky řízení o sobě, nebo jejich vzájemný souhrn a poměr ke skutečnostem, které by, kdyby byly pravdivé, vylučovaly nebo rušily trestnost činu.

V souzeném případě sice obhajoba sdělila soudu před porotním líčením, že se obžalovaný bude hájiti před porotou tím, že čin spáchal ve střídavém pominutí smyslů, avšak při porotním líčení se obžalovaný tak vůbec nezodpovídal, a ani způsob jeho vlastního vylíčení činu a jeho doznání se nenaznačují pathologický stav ve smyslu § 2 b) tr. zák. /po případě i písm. c)/, který by ho zbavoval trestní zodpovědnosti.

Za pravidelných okolností provázejí každou myšlenkovou činnost a činnost vůle jednající osoby představy odpovídající jejímu mravnímu i právnímu cítění, které podle svého poměru k zamýšlenému činu a podle jeho povahy působí na činnost vůle vlivem buď rozhodnutí posilujícím nebo brzdícím. Při střídavém porušení smyslů jest však tato intelektuální činnost porušena, brzdící představy se nevybavují, činnost usuzovací a schopnost rozpoznávací jsou ochromeny nebo svedeny na klamné dráhy. Zákon (§ 2 b) tr. zák.) rozumí střídavým pominutím smyslů právě tak jako při úplném zbavení užívání rozumu (§ 2 a) tr. zák.) takové zatemnění mysli, že pachatel trestného činu není vůbec s to, by rozpoznal protiprávnost svého jednání a dal své vůli a svému konání směr odpovídající právnímu citu a právním normám.

Dělítkem obou těchto trestnost vylučujících důvodů jest jen doba trvání duševní poruchy, při střídavém pominutí smyslů podle § 2 b) tr. zák. musí tu býti v době rozhodné pro přičítatelnost trestného činu.