Rt 4075/1931
Byla-li poslanecká sněmovna rozpuštěna, může býti pachatel stíhán pro trestné činy, spáchané v době, co byl jejím členem (kdy požíval práva imunity).

(Rozhodnutí ze dne 14.02.1931 , Zm II 216/30)
Z odůvodnění:
Podle protokolu o hlavním přelíčení obhájce obžalovaného navrhl, by bylo dotázáno předsednictvo poslanecké sněmovny, proč se imunitní výbor nevyjádřil o stíhání (nestíhání) obžalovaného poslance. Soud návrh zamítl jako bezpředmětný s odůvodněním, že rozpuštěním poslanecké sněmovny 25. září 1929 pozbyl obžalovaný imunity.

Do zamítnutí onoho návrhu stěžuje si zmateční stížnost podle § 281 čís. 4 tr. ř., vykládajíc, že v nerozhodnutí imunitního výboru a v rozpuštění poslanecké sněmovny nelze spatřovati souhlas sněmovny s vydáním poslance, že se nerozumí samo sebou, že rozpuštěním sněmovny pozbývá poslanec imunity i pro ty trestné činy, jichž se dopustil v době, kdy požíval imunity, že nelze z toho, že někdo přestal býti členem Národního shromáždění, vyvozovati, že již proto může býti trestně stíhán, třebas trestný čin spáchal v době, kdy požíval práva imunity. Tento výklad a názor zmateční stížnosti příčí se jasnému doslovu § 24 ústavní listiny (čís. 121/20 Sb. z. a n.): "K jakémukoli trestnímu nebo kárnému stíhání člena Národního shromáždění pro jiné činy neb opomenutí jest třeba souhlasu příslušné sněmovny. Odepře-li sněmovna souhlas, jest stíhání na vždy vyloučeno". Ustanovení to předpokládá, že trvá zasedání Národního shromáždění, a členství v něm.

Rozpuštěním poslanecké sněmovny Národního shromáždění zanikla její jsoucnost, zaniklo členství v ní, obžalovaný přestal býti stíhán pro trestné činy, spáchané v době, co byl členem poslanecké sněmovny, a není třeba souhlasu poslanecké sněmovny nově zvoleného Národního shromáždění právě proto, že obžalovaný není jejím členem. Zamítnutím obhájcova návrhu nebylo nesprávně použito ani zákona ani zásady trestního řízení, jichž šetřiti káže podstata řízení, zabezpečující obhajování.