Rt 4062/1931
Statkem ve smyslu § 183 (181) tr. zák. (způsobilým předmětem zpronevěry) jsou i věci spotřebitelné a zastupitelné (i hotové peníze).

Ze způsobilých předmětů zpronevěry nelze vyloučiti ani věci, jichž vlastnictví je (vylučujíc ovšem vlastnictví pachatelovo) sporné nebo pochybné.

Pojem "svěření" nelze omeziti na detenci věci, jíž nabyto na základě smlouvy nebo smlouvě podobného právního poměru se závazkem věc svého času vrátiti.

Pojem svěření předpokládá, že byla někomu propůjčena skutečná disposiční moc nad věcí se závazkem neb alespoň v předpokladu, že s ní naloží podle projevené (nebo jinak mu známé) vůle oprávněného.

I v určitém "fondu" soustředěné hmotné prostředky, o nichž snad ani nelze zjistiti, ze kterých peněžitých pramenů pocházejí, mohou býti předmětem svěření i zpronevěry, pokud jen má dotyčný fond sloužiti ke krytí výloh určité fyzické nebo hromadné osoby.

(Rozhodnutí ze dne 5.02.1931 , Zm I 706/30)
Z odůvodnění:
"Statkem" ve smyslu § 183 (181) tr. zák. (způsobilým předmětem zpronevěry) jsou i věci spotřebitelné a zastupitelné, i hotové peníze, ana není ani touto povahou statku vyloučena možnost povinnosti držitele statku, s hlediska pojmu svěření a i samotné zpronevěry rozhodné, nakládati se statkem určitým způsobem, s kterým by nebylo lze v souladu uvésti a pro který by bylo protiprávní svémoci smísení svěřených peněz s penězi vlastními, jímž by arciť zaniklo vlastnictví dosavadního vlastníka, v němž by však - za onoho předpokladu - bylo shledati přivlastnění si po rozumu § 181 (183) tr. zák.

Ze způsobilých předmětů zpronevěry nelze vyloučiti ani věci, jichž vlastnictví je (vylučujíc ovšem vlastnictví pachatelovo) sporné nebo pochybné, i takové věci jsou věcmi pro pachatele cizími, i u nich jest možný nesoulad (pro pojem svěření význačný) mezi skutečnou mocí a oprávněním pachatele, jenž má sice neomezenou možnost nakládati s věcí jakýmkoliv způsobem, avšak jest oprávněn jen k určitému způsobu nebo vyloučen z určitých způsobů nakládání s ní, i takové věci lze zadržeti, t. j. nevrátiti (nevydati) a přivlastniti si, t. j. nakládati s nimi způsobem, k němuž jest oprávněn jen vlastník (majitel). Pojem svěření nelze (třebaže zrušovací soud vyslovil tak v rozhodnutí sb. n. s. čís. 1296, přizpůsobuje rozsah výkladu potřebám tehdejšího případu - omeziti na detenci věci, jíž nabyto smlouvou nebo smlouvě podobným právním poměrem se závazkem věc svého času vrátiti.

Předpokládá pojem svěření, že byla někomu propůjčena skutečná disposiční moc nad věcí se závazkem neb alespoň v předpokladu, že s ní naloží podle projevené (nebo jinak mu známé) vůle oprávněného. Spadají sem nejen případy, v nichž byla někomu na základě smlouvy mezi ním a oprávněným určitá věc svěřitelem ve skutečnou moc s určitým závazkem odevzdána, nýbrž i případy, v nichž přímého smluvního poměru mezi stranami nebylo a v nichž věc nebyla přímo svěřitelem jiné osobě odevzdána, dostala se však na základě určitého právního neb i jen skutečného poměru k ní do disposiční moci jiné osoby se závazkem, že osoba ta s ní naloží podle vůle oprávněného. Netřeba se šířiti o tom, že poměrem toho druhu jest i úřad anebo zaměstnání ve službách jednotlivce nebo hromadné osoby, a že při takovém poměru jest oprávněným fyzická osoba nebo hromadná osoba, jejíž věci úředník (zaměstnanec) obstarává a jíž dotčená věc již patří nebo jí jest určena (má se dostati). Z toho vysvítá, že i v určitém "fondu" soustředěné hmotné prostředky, o nichž snad nelze ani zjistiti, ze kterých peněžitých pramenů pocházejí, mohou býti předmětem svěření i zpronevěry, pokud jen má dotyčný fond sloužiti ke krytí výloh určité fyzické nebo hromadné osoby.

Protiprávní svémocí trestnou podle § 181 (183) tr. zák. jest jakékoliv nakládání se svěřenou věcí, které se příčí převzatému (výslovně nebo mlčky) závazku. Svémoc je zadržením, omezuje-li se na pouhé neplnění závazku, vrátiti věc svěřiteli nebo vydati ji tomuto nebo jinému označenému příjemci, na pouhé ponechání si věci, ovšem spojené s vůlí, učiniti tento protiprávní stav trvalým, nebo jde ve svémoci o přivlastnění si svěřené věci, neomezuje-li se jen na chování se oné povahy, nýbrž je-li jí skutečně vykonáno právo k věci, jehož výkon přísluší jen vlastníku, a nebyl pachateli přikázán (dovolen), tudíž nejen zcizení, včetně zastavení věci, nýbrž i spotřebení, zničení a pod. Proto není po subjektivnís tránce třeba úmyslu způosbiti svěřiteli neb osobě jinak k věci oprávněné škodu na majetku nebo jinakou, najmě trvalou škodu majetkovou, tím méně - jak stížnost neprávem za to má - zlý úmysl obhatiti se, zvětšiti majetek, stačí vědomí o hmotné protiprávnosti úkonu zadržovacího či přivlastňovacího, vědomí pachatele, že není k nakládání s věcá, o kterou jde, oprávněn, ano se příčí převzatému závazku a vůli osoby k věci oprávněné, po případě svěřitele.