Rt 4056/1931
Zákon (§§ 335, 337 tr. zák.) spokojuje se s takovou měrou opatrnosti, kterou lze požadovati na každém člověku, dbalém povinností k okolí, nechce však trestati opomenutí vzešlé z nedostatku kromobyčejných vlastností (zvláštní duchapřítomnosti), nelze proto řidiči automobilu přičítati za opomenutí ve smyslu § 335 tr. zák., že v okamžiku, kdy byl překvapen tím, že volant nefungoval, hledal příčinu vyjetí vozu z původního směru a snažil se především o to, by auto, vyjedší ze směru jízdy, do tohoto směru zase dostal.

(Rozhodnutí ze dne 31.01.1931 , Zm I 69/30)
Z odůvodnění:
Příčinu nehody shledává nalézací soud v nastalé poruše (ve zlomení kloubu spojkového). Opomenutí povinných opatrností obžalovaným však spatřuje nalézací soud kromě jiného v tom, že obžalovaný hned, jak zpozoroval, že volant nefunguje, účinně a včas nezabrzdil.

Ve shodě s posudkem znalce inž. Karla M-ého však nalézací soud vyslovuje, že se taková porucha přichází velmi zřídka a překvapí řidiče, jenž se napřed snaží vyrovnati vůz do správného směru jízdy a teprve potom, až si uvědomí, že řízení není v pořádku, začne brzditi. K tomu soud dodává, že při posuzování činu hrál rozhodnou úlohu i duševní stav obžalovaného v osudné chvíli, a že obžalovaný, když spozoroval nemožnost ovládati vozidlo, musil by míti velice pevné nervy, by zachoval hned od počátku klidnou rozvahu.

Zákon spokojuje se s takovou měrou opatrnosti, již lze požadovati na každém člověku dbalém povinností k okolí, nechce však trestati opomenutí vzešlé z nedostatku kromobyčejných vlastností (zvláštní duchapřítomnosti) jakž vyplývá z § 335 tr. zák. poukazem na následky každému snadno poznatelné (srov. rozh. víd. zrušovacího soudu sb. čís. 2040, 2126).

Nelze proto obžalovanému přičítati za opomenutí ve smyslu § 335 tr. zák., že v okamžiku, kdy byl překvapen tím, že volant nefungoval, hledal příčinu vyjetí vozu z původního směru a snažil se, jak tomu podle znalce inž. M-ého nutká již přirozená povaha věci, především o to, by auto, vyjedší ze směru jízdy, do tohoto směru zase dostal. Kdy však obžalovaný, hledě k nebezpečné situaci, v níž se nezaviněně octl, mohl zabrzditi a zda se tak mohlo státi ještě včas, o tom se znalci v posudku jasně nevyslovili, a rozsudek, opíraje se o znalecký posudek, nevykazuje v tomto směru potřebná zjištění, najmě nezjišťuje, kolik času obžalovaný potřeboval, by se z náhlého překvapení za nebezpečné situace na mostě probral a ujasnil si příčinu toho, že řízení auta nefunguje, kolik vteřin ztratil tím, že se snažil směr jízdy vyrovnati a kolik času mu vzhledem k projeté dráze od okamžiku nastalé poruchy - kterážto délka dráhy rovněž není spolehlivě zjištěna - zbývalo k tomu, by, dbaje všech opatrností, které zákon předpisuje, učinil vhodná opatření, ať zabrzděním nebo vypnutím motoru a pod., by zabránil nehodě, a zda přes to vše vlastní vinou nechal přece něco času nevyužitého.