Rt 4040/1931
Právo obžalovaného nemluviti pravdu nemůže se zvrhnouti ve výhodu, že smí beztrestně páchati trestné činy, podezříval-li koho křivě ze zločinu, propadá sankci § 209 tr. zák.

Pro posouzení, zda jde o udání ve smyslu § 209 tr. zák., rozhoduje jeho věcný obsah, nikoliv jeho doslov.

Subjektivní stránka.

(Rozhodnutí ze dne 15.01.1931 , Zm I 467/30)
Z odůvodnění:
Obvinění z trestného činu stalo se podle zjištění rozsudku při hlavním přelíčení před krajským soudem, jde tedy o udání u vrchnosti podle prvé věty § 209 tr. zák., zákon v tomto případě nevyžaduje způsobilost, by obvinění mohlo vrchnosti zavdati příčinu k vyšetřování nebo k pátrání proti obviňovanému. Udání se stalo při hlavním přelíčení proti stěžovateli jako obžalovanému pro různé trestné činy, a bylo jím vysloveno před výslechem svědka, by osvědčil jeho zaujatost, bránící jeho přísežnému výslechu. Třebaže stěžovatel vypovídal jako obžalovaný a u výkonu práva obhajoby zákonem mu zaručeného, pročež neměl povinnost tvrditi pravdu, nemůže se toto právo zvrhnouti ve výhodu, že smí beztrestně páchati trestné činy, podezříval-li koho křivě ze zločinu, propadá trestní sankci § 209 tr. zák. Tím jsou uvedeny na pravou míru vývody stížnosti, pokud vycházejí z jiného právního nazírání, které nelze sdíleti.

Stížnosti obžalovaného jest však přisvědčiti v těchto směrech: Pro posouzení, zda jde o udání ve smyslu § 209 tr. zák., rozhoduje věcný obsah, nikoliv jeho doslov, jest proto úkolem nalézacího soudu, by při tomto zločinu, spáchaném ústním projevem, zjistil, jaký smysl a dosah projev má, jakož i, by způsobem předpisům § 270 čís. 5 a § 281 čís. 5 tr. ř. odpovídajícím odůvodnil, jak k tomuto zjištění dosahu smyslu dospěl. Právem, vytýká stížnost po této stránce rozsudku vadnost s hlediska čís. 5 § 281 tr. ř., poukazujíc k obratům, že "se choval perversně" a že "učinil různé pohyby rukou a ohmatával ho", které vyžadovaly přesné odůvodnění svého významu tím spíše, an se rozsudek omezuje prostě na citaci pozastaveného projevu, vyjadřuje se jen povšechně, že tvoří buď skutkovou podstatu zločinu smilstva proti přirozenosti nebo zprznění, blíže neodůvodniv, ze kterých výrazů a proč usuzuje na vinění z toho neb onoho zločinu, nebo snad z obou zločinů.

Rozsudek vykazuje tuto vadu nejen v naznačeném směru objektivním, nýbrž neobhajuje ani odůvodnění ve směru subjektivním: jest totiž nezbytným předpokladem přičítatelnosti zločinu, o nějž jde, by nejen byl zjištěn význam a dosah pozastaveného výroku po stránce objektivní, nýbrž se kromě toho vyhledává, by bylo i zjištěno a odůvodněno, že si i obžalovaný uvědomil dosah a význam projevu právě tak, jak jej ve směru objektivním pojímal soud.