Rt 4038/1931
Po subjektivní stránce se vyžaduje ke skutkové podstatě zločinu křivého svědectví (§ 199 a) tr. zák.) úmysl k vědomému udání nepravdy, není třeba úmyslu způsobiti škodu, onen úmysl spočívá již ve vědomí, že pachatel vypovídá jako svědek a že jeho výpověď jest nepravdivá.

( Rozhodnutí ze dne 15.01.1931, Zm I 663/29)
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost namítá, že obžalovaný neměl býti odsouzen pro zločin křivého svědectví na soudě, an nebyl dokázán jeho zlý úmysl k vědomému udání nepravdy. O tomto úmyslu a vědomí nemůže prý býti řeči v souzeném případě, kde jde jen o nedorozumění obžalovaného, jenž nedovede činiti rozdíl mezi různými způsoby zániku obligačního nároku a slovem "placení" rozuměl plnění vůbec. Svědecká výpověď obžalovaného nemohla uvésti procesní soud v omyl, ano jest pro posouzení žalobního nároku lhostejno, zda zanikl placením, či jiným dlužníkovým plněním, rozhodné jest a stačí, že zanikl. Než zmateční stížnost jest na omylu. Správně sice dovozuje, že se po subjektivní stránce vyžaduje ke skutkové podstatě zločinu křivého svědectví úmysl k vědomému udání nepravdy, že není třeba zvláštního úmyslu způsobiti škodu, ale přehlíží, že požadovaný úmysl spočívá již ve vědomí, že pachatel vypovídá jako svědek a že jeho výpověď jest nepravdivá.