Rt 3958/1930
Podvod (§ 197 trestního zákona), poskytoval-li zaměstnanec firmy kupujícím úmyslné slevy, k nimž nebyl oprávněn, a přijímal za to od nich úplatky.

Pachatelův úmysl jiného poškoditi nekryje se vždy a za všech okolností s úmyslem nabýti pro sebe majetkového prospěchu.

(Rozhodnutí ze dne 8. října 1930, Zm I 634/29.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného Josefa D-a do rozsudku Krajského soudu v Jičíně za dne 12. července 1929, jímž byli obžalovaní Josef D., Jan S. a Ladislav S. uznáni vinnými, Josef D. přestupkem podvodu podle § 197, 461 trestního zákona a § 1 zákona čís. 31/1929 sb. z. a n., Jan S. a Ladislav S. přestupkem podle §§ 464, 465 trestního zákona a § 1 zákona čís. 31/1929 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek ve výroku odsuzujícím stěžovatele pro přestupek podvodu a důsledkem toho i výrok o trestu tohoto obžalovaného a výroky s tím související jako zmatečná a věc odkázal na soud prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a o ní rozhodl. Zmateční stížnost Jana S-a zavrhl. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v

d ů v o d e c h :

Skutkovou podstatu přestupku podvodu shledal nalézací soud podle rozsudkového výroku v tom, že obžalovaný Josef D., poskytuje jako zaměstnanec firmy K. a spol. kupujícím úmyslně slevy, k nimž nebyl oprávněn, a přijímaje od nich za to úplatky uvedl tímto lstivým jednáním firmu v omyl, jímž na svém majetku škodu utrpěti měla a ve výši nikoli přes 2.000 Kč skutečně utrpěla. Podle rozsudkových důvodů vzal nalézací soud výhradně jen na základě vlastního doznání obžalovaného za prokázáno, že ony slevy na zboží poskytoval sedmi osobám a že za to od nich přijímal peněžité úplatky, pokud se týče že si dal od nich poskytovati jiné hmotné prospěchy. Zároveň je však v rozsudkových důvodech zaznamenán i svědecký údaj obchodvedoucího firmy Františka H-ého, že byly v obchodě trojí ceny, nákupní, řemeslnické a ceny pro detailní prodej, že obžalovaný Josef D. a spoluobžalovaný Josef Z. nebyli sice výslovně oprávněni poskytovati slevy na zboží, že však mohli je přes to poskytovati, ač jen, pokud nešli pod ceny nákupní. Na to se rozsudkové důvody zabývají podrobněji jíž jen otázkou výše škody, vzniklé firmě těmito slevami pod nákupní cenu. Soud, připustiv možnost, že škoda ta nečiní přes 2.000 Kč, podřadil jednání Josefa D-a skutkové podstatě pouhého přestupku podvodu, po stránce subjektivní jen proto, že si obžalovaný, jak prý i sám doznává, musil jako obchodní příručí býti vědom toho, že svým jednáním firmu poškozuje. Naproti tomu není v rozsudkových důvodech vůbec nastíněno, proč shledal nalézací soud v jednání obžalovaného, jak je zjištěno v rozsudku, jednání lstivé, najmě není v nich zjištěno nic, co by poukazovalo na další nezbytný pojmový znak subjektivní skutkové podstaty podvodu, na úmysl obžalovaného způsobiti oním jednáním firmě škodu. Ve směru tom jest zdůrazniti, že se pachatelův úmysl jiného poškoditi nekryje vždy a za všech okolností s pouhým úmyslem nabýti pro sebe majetkového prospěchu. Je proto zmateční stížnost zásadně v právu, pokud dovozuje, že o podvodu nebylo by lze mluviti ani, kdyby obžalovaný měl z každé slevy pro sebe nějaký prospěch, a že tím méně je tomu tak v případech, v nichž obžalovaný ze slev jím poskytovaných prospěch vůbec neměl. Bez přímé opory v rozsudku (§ 288 čís. 3 trestního řádu) i ve spisech (prvý odstavec § 258 trestního řádu) usuzuje sice zmateční stížnost dále, že prodej pod nákupní cenou mohl býti i k prospěchu zaměstnavatelky, ať již bylo jeho účelem udržeti zákazníka již získaného, či připoutati zákazníka jiného. Nepřímé opory docházejí tyto její úvahy ve svědeckém údaji Františka H-ého, že obžalovaní (D. a Z.) mohli sledovati tento cíl, ač to výslovně dovoleno neměli, poněvadž to žádá sama pružnost obchodu, a že mohli slevovati nejen, pokud nešli pod nákupní cenu, nýbrž i tehdy, když to odůvodnili. Není bez významu, že se v důvodech pro rozsudkový výrok, jímž byl obžalovaný Josef Z. právoplatně zproštěn z obžaloby pro zločin podvodu, kladený mu za vinu rovněž pro neoprávněné poskytování slev kupujícím, o témž údaji svědka H-ého, vztahujícím se na oba obžalované, praví, že podle něho mohl obžalovaný Z. zásadně poskytovati slevy. Jednání obžalovaného D-a, jak je zjišťuje rozsudek, není však takové, by stačilo k objektivní i subjektivní skutkové podstatě podvodu, neboť nestačí za tohoto stavu věci říci po stránce objektivní bez jakéhokoli bližšího objasnění, že šlo o jednání lstivé, jímž byla firma K. a spol. uvedena v omyl, a omeziti se dále již jen na zjištění škody z jednání skutečně vzniklé, po stránce subjektivní pak zjistiti jen, že si obžalovaný musil býti vědom toho, že oním jednáním firmu poškozuje. Bylo naopak nezbytné nutno zjistiti, že bylo úmyslem D-ovým firmu poškoditi. Na věci nemění nic, praví-li se v rozsudkovém výroku, že obžalovaný poskytoval slevy a přijímal úplatky úmyslně, neboť ani tím není zjištěn jeho úmysl firmu poškoditi.