Rt 3930/1930
Jde-li o překročení zvlášť vyhlášeného bezpečnostního předpisu, jejž pachatel znal nebo znáti byl povinen (§ 46 odst. 1 nařízení čís. 81/1910), záleží subjektivní vina (culpa) již v samém překročení předpisu, buď vědomém neb i jen zaviněně nevědomém.

(Rozhodnutí ze dne 4. září 1930, Zm II 363/29.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku Krajského soudu ve Znojmě ze dne 26. srpna 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 trestního zákona.
Z o d ů v o d n ě n í :
Zmateční stížnost, uplatňujíc zmatek čís. 9 a) § 281 trestního řádu, namítá, že tu není subjektivní podstaty § 335 trestního zákona, ano prý je obecně známo, že se na volné trati všeobecná jezdí rychlostí 80 - 90 km za hodinu, že se tato rychlost všeobecně považuje za normální, nikoliv za nepřiměřenou, a že tedy ani obžalovaný nemohl postříci, že se jízdou 50 - 60 km za hodinu může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství tělesné bezpečnosti lidí. Leč stížnost jest formálně pochybena. Aby stěžovatel mohl důvodně uplatňovati zmatek podle čís. 9 a), musil by dokazovati, že skutkový stav, nalézacím soudem přijatý, podle správného výkladu zákona neodůvodňuje odsouzení obžalovaného. Soud béře v ohledu subjektivní viny obžalovaného za prokázáno, že obžalovaný jel příliš rychle (a neopatrně), rychlostí přes 45 km za hodinu, a že se tím dopustil jednání, o němž..... i podle předpisů zvláště vyhlášených - (zřejmě jest míněn § 46 odst. 1 nařízení čís. 81/1910)..... mohl seznati, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství života a tělesné bezpečnosti lidí. Praví-li stížnost, že to obžalovaný nemohl seznati, opouští skutkový předpoklad soudu a brojí nepřípustným způsobem proti soudcovskému hodnocení výsledků průvodního řízení (§§ 258, 288 čís. 3 trestního řádu). Ve skutečnosti jde tu o výtku neúplnosti rozsudku podle čís. 5 § 281 trestního řádu, an stěžovatel patrně chce říci, že soud při zjišťování subjektivní podstaty nevzal v úvahu obecně známou skutečnost, že se v praxi jezdí rychlostí 80 - 90 km za hodinu a že se to nepovažuje za přílišné, za nepřiměřené. Než tuto okolnost nemusel soud bráti v úvahu, poněvadž z ní nelze dovoditi nic pro subjektivní vinu obžalovaného, neboť kde jde, jako tu, o překročení zvlášť vyhlášeného bezpečnostního předpisu, jejž obžalovaný znal nebo znáti byl povinen, záleží subjektivní vina (culpa) již v samém překročení předpisu, buď vědomém neb i jen zaviněně nevědomém. Kromě toho, budiž poukázáno i k tomu, že stěžovatel ani netvrdí, že jest obecně známa, že při obvyklé jízdě 80 - 90 km za hodinu nebývá bezpečnost lidská ohrožena, což by se ani důvodně tvrditi nemohlo.