Rt 3929/1930
Úmysl usmrtiti (§ 134 trestního zákona) nevyžaduje dobře rozvážný záměr a chladnou úvahu; může býti pojat i v okamžitém vzplanutí pudů (v rozčilení, v afektu).

Předmětem výtek podle čís. 8 § 344 trestního řádu může býti jen právní poučení, nikoliv resumé předsedy.

Nespadá sem výtka, že předseda vycházel v přednesu z předpokladu, že obžalovaný jednal v úmyslu usmrtiti.

(Rozhodnutí ze dne 4. září 1930, Zm I 463/30.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Chebu ze dne 12. dubna 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy prosté podle §§ 134, 135 čís. 4 trestního zákona.
Z o d ů v o d n ě n í :
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle čís. 8 § 344 trestního řádu, shledává zmateční stížnost právní poučení, dané předsedou porotního soudu porotcům podle § 325 trestního řádu a k návrhu obhájcovu protokolované, nesprávným především proto, že se v něm praví, že v případě vraždy je zcela lhostejno, zda pachatel jednal s dobře rozváženým záměrem (mit wohl überlegtem Entschluss"), či v rozčilení, v afektu. Výtka je zřejmě bezdůvodná. Podle § 134 trestního zákona je usmrcení člověka vraždou, vzešla-li smrt z činu, předsevzatého v úmyslu, by byl usmrcen člověk, přičemž se zlý úmysl, při zločinu vraždy úmysl usmrtiti člověka, přičítá podle § 1 trestního zákona za vinu nejen, bylo-li ono zlo již před tím, než byl předsevzat čin sám, předmětem úvah pachatelových a jeho rozhodnutí, nýbrž i v tom případě, rozhodl-li se pachatel pro toto zlo teprve bezprostředně před činem, ba, dokonce až v době, kdy již čin předsebral.

Rozhodným je jen a zároveň i stačí, chtěl-li pachatel ono zlo (v případě vraždy usmrcení jiného člověka) způsobiti a jednal-li právě za tím účelem, by je způsobil. Nezáleží tudíž důsledně ani na tom, rozhodl-li se pachatel k uskutečnění zla při klidné mysli a po zralé úvaze, či bez klidné a zralé rozvahy a v pouhém okamžitém vzplanutí pudů, najmě i v rozčilení, v afektu (viz rozhodnutí č. 2020 sb. n. z. a rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu víd. čís. 3135, z něhož jest ona věta právního poučení převzata téměř doslovně). Kromě toho zmateční stížnost přehlíží, po případě zamlčuje věty právního poučení řečené větě bezprostředně předcházející a po ní následující, které dávají bezpečnou záruku správnosti oné části právního poučení ve smyslu oněch názorů právních. Pravíť se v právním poučení již před tím, že "pachatel vraždy, předsebéře skutek, jímž někoho usmrcuje a má i úmysl ho usmrtiti", vzápětí pak, že "se jen předpokládá, že pachatel měl při činu skutečně úmysl usmrtiti". Je tudíž zmateční stížnost na omylu, uplatňujíc názor, že předpis § 134 trestního zákona, pokud je v něm řeč o úmyslu usmrtiti, předpokládá dobře rozvážený záměr a chladnou úvahu (kühle Barechnung), že tudíž tento úmysl nemůže býti pojat v rozčilení, v afektu.

V případě, kde by nešlo o trest absolutní, jímž je při zločinu vraždy právě trest smrti, mělo by zjištěné rozčilení pachatelovo, jeho afekt, jen význam polehčující okolnosti podle § 46 d) trestního zákona. Nesejde ani na tom, že v osobě obžalovaného jde podle zmateční stížnosti, která v tom ohledu zřejmě buduje na posudku soudních znalců, zkoumavších jeho duševní stav, o člověka méně nadaného a v mírném stupni slabomyslného, ani znalci zároveň vyloučili, že by u něho šlo o některý ze stavů, vylučujících podle § 2 písm. a), b) nebo c) trestního zákona jeho příčetnost, prohlásivše o něm, že byl v době činu duševně normální.

Předmětem výtek podle čís. 8 § 344 trestního řádu může býti jen právní poučení, dané předsedou porotního soudu porotcům podle § 325 (po případě podle § 327) trestního řádu, nikoliv jeho resumé, o němž jedná prvá věta § 325 trestního řádu. Neuplatňuje proto zmateční stížnost vlastně důvod zmatku podle čís. 8 § 344 trestního řádu způsobem vyhovujícím zákonu, pokud vytýká, že, poukazuje-li se v právním poučení k tomu, že otázka na zabití porotcům dána nebyla a že sami musejí posouditi, zda někdo, klada jinému smyčku kolem krku a ji stahuje, sledoval při tom úmysl usmrtiti či jen úmysl poraniti, skrývá tato úprava v sobě protizákonný poukaz na konečný závěr ohledně úmyslu usmrtiti. Na věci nemění nic, že byla tato věta pojata do protokolu o právním poučení předsedy porotcům, kam zřejmě nepatří, takže výtka, uplatňovaná zmateční stížností i v tomto bodu výslovně z hlediska čís. 8 § 344 trestního řádu, nesměřuje proti právnímu poučení předsedovu, nýbrž proti jeho resumé; omezuje se totiž vlastně jen na tvrzení, že předseda vycházel v přednesu z předpokladu, že obžalovaný jednal v úmyslu usmrtiti (viz rozhodnutí čís. 3700 sb. n. s.); nejinak je tomu, pokud zmateční stížnost napadá i další větu pojatou do právního poučení, podle níž se ponechává porotcům, by posoudili, v jakém úmyslu byl čin spáchán, aniž prý bylo písemně připomenuto, že jest nejprve řešiti otázku pachatelství; jde tu o zjevné brojení proti předsedovu přednesu podle prvé věty § 325 trestního řádu. Právnímu poučení vytýká tudíž zmateční stížnost nejasnost i nesprávnost bezdůvodně.