Rt 392/1921
I. Není třeba, by vpád do domu byl násilný. Stačí, bylo-li na osobě spácháno násilí psychické.

II. K zásadě objektivní pravdy.

( Rozhodnutí Kr I 852/20, 12.03.1921 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost opírá se o usnesení nalézacího soudu, jímž zamítnut byl jako nerozhodný návrh obhajoby na výslech šesti svědků vývodních o tom, "že se obžalovaný nechoval výhružně ani násilně", takže rozsudek vynesen byl pak výhradně na podkladě výpovědí svědků, obžalovanému prý krajně nepřátelských, v čemž spatřuje stěžovatel porušení zákona.

Stížnost má tu patrně na mysli zásadu § 3 tr. ř., dle něhož mají veškeré orgány, činné v řízením trestním, stejně pečlivě šetřiti okolností, sloužících ku zatížení jako ku obhájení obviněného.

Než byť i nebylo lze upříti, že rozsudek následkem zamítnutí návrhu skutečně spočívá převážně na jednostranném svědectví továrníka, proti němuž útok obžalovaného čelil, a osob na něm závislých, přece nelze přehlédnouti, že vývodní svědci, obžalovaným vedení, byli vesměs dle vlastního udání navrhovatelova osoby na násilném vpádu do kancelářských místností súčastněné, tedy při nejmenším z účasti na trestném činu podezřelé. Neméně přichází v úvahu, že svědci ti navrženi byli jen na vyvrácení okolnosti, že se stěžovatel choval tak výhružně a násilně, jak líčí to svědci průvodní.

V tomto případě šlo však o vniknutí a násilné počínání celého davu lidu za společným účelem, vynutiti na továrníku placení příspěvků. Dav i obžalovaný vnikli do kanceláře za tím účelem, by výhružným svým vystoupením vynutili na Bedřichu H-ovi domnělé své právo na vyplacení podpory. Osobní vystoupení obžalovaného bylo proto jen součástí společného výhružného vystoupení davu a nebylo by tudíž rozhodným, kdyby vývodní svědci, účastníci to výstupu, vylíčili snad osobní vystoupení stěžovatelovo poněkud méně příkře, než dosvědčili je svědci průvodní.

Netřeba zvláště dovozovati, že rušena byla držba H-ova ku místnostem kancelářským i tím, že obžalovaný vnikl se shromážděným davem proti vůli H-ově zadním vchodem, kterým chodívá jen kancelářský personál, do kanceláře, jejíž druhé dvéře, pro pravidelný vstup cizích lidí určené, byly zamčeny. O námitky ty opírá se však zmateční stížnost zřejmě jen nerozeznávajíc správně mezi prvým a druhým případem § 83 tr. zák., o kterýž poslednější tuto vlastně jde.

Nesprávně však má stížnost za to, že by i v tomto případě třeba bylo násilného vpádu. Netřeba se tudíž námitkou, že v tomto případě nešlo o "násilný vpád", blíže zabývati, to tím méně, an vniknutí do místnosti kancelářské proti vůli majitele je v rozsudku zcela jasně zjištěno a odůvodněno.

Stačí poukázati nejen na zjištěné osobní vystupování stěžovatelovo, nýbrž zvláště na jeho spojení s krajně výhružným počínáním vniknuvšího davu, jímž Bedřich H. tou měrou byl zastrašen, že ve všem podrobil se nárokům davu, dle jeho náhledu neoprávněným. Ku skutkové podstatě stačí i takovéto psychické násilí.