Rt 3880/1930
Jde o urážku soudu (čl. V. zákona číslo 8/1863 říšského zákona), bylo-li tvrzeno, že jeho vážnost je velmi malá a že se těší "smutnému renomé".

Nejde o urážku soudu, nýbrž o urážku jednotlivých soudců, bylo-li tvrzeno, že většina (trestních) soudců určitého soudu protokoluje, co se jim právě hodí.

Pokud nejsou beztrestnými urážlivé výroky právního zástupce při hájení oprávněných zájmů jeho klienta.
(Rozhodnutí ze dne 23. května 1930, Zm I 245/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. října 1924, a do rozsudku krajského jako odvolacího soudu v Litoměřicích ze dne 14. dubna 1925, pokud jím byl rozsudek okresního soudu potvrzen - takto právem: Oněmi rozsudky, pokud jimi byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 488 trestního zákona ve spojení s článkem V. zákona čís. 8/1863 říšského zákona, spáchaným projevem, že velká část trestních soudců Okresního soudu v Teplicích protokoluje, co se jim právě hodí, byl porušen zákon. Rozsudky ty se v onom výroku zrušují jako zmatečné a v důsledcích toho se zrušují i ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisejících a věc se odkazuje k novému projednání a rozhodnutí v rozsahu tohoto zrušení na Okresní soud v Litoměřicích. Zmateční stížnosti, pokud napadá ony rozsudky i v odsuzujících výrocích pro přestupek proti bezpečnosti cti podle § 491 trestního zákona ve spojení s čl. V. zákona čís. 8/1863 říšského zákona spáchaný projevem, že vážnost Okresního soudu v Teplicích je tak již velmi malá, se nevyhovuje.
Z o d ů v o d n ě n í :
I. Pokud jde především o projev obviněného, uvedený pod I., že "vážnost (das Ansehen) Okresního soudu v Teplicích jest i tak již jen velmi malá", má za podklad podání obviněného, kterým na vyzvání Okresního soudu v Teplicích v trestní věci Kateřiny G-ové pro přestupek proti bezpečnosti cti jako zástupce soukromého obžalobce odůvodňoval zamítnutí soudce Dr. K-e, řídícího hlavní přelíčení. Jako důvod uvedl jednak nesprávný způsob jeho protokolárního zjištění svědecké výpovědi, jednak jeho projev míněni k tomu se pojící, v němž obviněný spatřoval zaujatost proti svému klientovi. Při tomto stavu věci jednalo se o řešení důležité otázky, zdali obžalovaný jako zástupce strany mohl činiti nárok na beztrestnost, hledíc k ustanovení § 9 advokátního řádu, a rozsudky obou stolic projevily přesvědčení, že k uhájení oprávněných zájmů strany nebylo zapotřebí poukazu k nevalné prý vážnosti okresního soudu; soud prvé stolice dodal k odůvodnění tohoto výroku jen ještě, že by soud rozhodující o zamítnutí soudce věc posoudil po stránce právní stejně i bez onoho poukazu, k nevalné pověsti soudu. Je na snadě, že tento výrok okresního soudu vykazuje vadu potud, že zkoumal otázku tzv. imunitního práva § 9 advokátního řádu ovšem z hlediska objektivního, pominul však uvažovati věc i z hlediska subjektivního. Vždyť jest přihlížeti i k tomu, že právní zástupce nemůže nikdy spolehlivě věděti, které okolnosti budou míti rozhodující vliv na rozhodnutí soudu, a proto je častěji nucen uváděti i okolnosti, které jsou na pohled jen ve velmi volném vztahu k věci, o kterou jde, aniž lze říci, že tím vybočuje z rámce nutnosti; proto také je nerozhodné, objeví-li se ex post, že rozhodnutí soudu by bylo stejně dopadlo, kdyby ta či ona okolnost nebyla uvedena, a kdy tedy je patrno, že uvedení této okolnosti nemělo pro rozhodnutí žádného významu. Leč tato vada, objevující se v rozsudku okresního soudu, byla napravena rozhodnutím odvolací stolice, která uváživši jednak právo advokátů podle § 9 advokátního řádu přednésti bez obalu vše, co slouží podle zákona zájmům strany a použíti všech prostředků obhajovacích, pokud neodporují plné moci, svědomí a zákonu (viz důvody rozsudku druhé stolice) a uváživši dále i význam projeveného útoku, zjišťuje, že tohoto útoku nebylo k hájení oprávněných zájmů strany třeba a, že obžalovaný jako inteligentní člověk a odvokát musil si toho býti vědom, a že jednal proti svému přesvědčení, tvrdiv, že pověst okresního soudu je nevalná. Zmateční stížnost na záštitu zákona doličuje v tomto směru, že ustanovení § 9 advokátního řádu, podle něhož má advokát právo přednésti bez obalu vše, co by mohlo býti podle jeho mínění straně jím zastupované na prospěch, nemůže býti pokládáno za bílý list, opravňující advokáta, by v zájmu své strany páchal beztrestné urážky nebo jiné činy, které trestní zákon prohlašuje za trestné, že však z druhé strany, má-li míti toto ustanovení vůbec nějaký význam, musí býti vykládáno tak, že i činy jinak trestné, najmě tedy i výroky urážlivé povahy mohou býti podle okolností beztrestnými, byly-li učiněny právním zástupcem k uplatnění oprávněných zájmů strany jím zastupované, přičemž pro otázku, zda může urážlivý výrok posloužiti zájmu zastupované strany a zda tedy patří k věci, čili nic, podle samého doslovu § 9 advokátního řádu (podle autentického textu německého: "was er nach dem Gesetze zur Vertretung seiner Partei für dienlich erachtet.....") a podle povahy věci jest pokládati za rozhodné přesvědčení právního zástupce samého, pokud ovšem je odůvodněno okolnostmi, a že bylo proto nutno, by soud i se subjektivního hlediska obžalovaného uvažoval, zda právem pokládal za žádoucí v zájmu svého mandanta ke zdůraznění žádosti za odmítnutí soudce poukázati na zvláštní poměry u Okresního soudu v Teplicích, jakož i na to, že následkem těchto poměrů vážnost tohoto soudu poklesla. Tyto vývody jest předem uvésti na pravou míru potud, že podle § 9 advokátního řádu tak zvané imunitní právo advokáta, přednésti vše, co podle zákona pokládá za užitečné pro stranu, nemá meze po stránce subjektivní jen v přesvědčení právního zástupce, nýbrž i v zákonech, jak jasně vyplývá z posledních slov prvního odstavce § 9 advokátního řádu, a zdůrazniti, že by vývody ty mohly míti význam, kdyby tu byl jen právoplatný rozsudek první stolice, že se však staly bezpředmětnými v souzeném případě, an rozsudek prvé stolice byl rozhodnutím stolice odvolací změněn a právě co do subjektivní stránky doplněn způsobem, o němž nelze tvrditi, že ve směru právním neodpovídal zákonu, najmě co do výkladu § 9 advokátního řádu, jehož celkový doslov a správný význam si odvolací soud bezvadně uvědomil.

Generální prokuratura vytýká dále rozsudku odvolacího soudu vadnost z toho důvodu, že odvolací soud neuvádí okolnosti jemu, jak tvrdí, známé, jichž se obžalovaný dovolává na důkaz tvrzení, že vážnost Okresního soudu v Teplicích je malá, a že neuvažuje o jejich vztahu k tomu, co má jimi býti dokázáno. Tak prý mělo obzvláště býti přihlíženo ke skutečnosti, že tepličtí advokáti viděli se v roce 1923 nuceni obrátiti se na ministra spravedlnosti podáním, v němž vyličují nepřístojnosti u tamního okresního soudu a označují poměry u tohoho soudu přímo jako "úplný rozklad, ba zhroucení úřední agendy", jakož i k tomu, že u Okresního soudu v Teplicích došlo opětovně k osobním srážkám mezi soudci a advokáty, které měly z největší části svůj důvod ve vadném protokolování advokáty vytýkaném. Leč že odvolací soud neměl při výroku na mysli ony srážky při protokolaci, nelze vážně tvrditi vzhledem k poznámce rozsudku, že soudu okolnosti v odvolacím spise uvedené jsou známé, a právě odvolací spis o těchto okolnostech pojednává; ostatně okolnost, že se někteří soudcové okresního soudu při sepisování protokolů dostávají do rozporů s advokáty, neopravňuje ještě k povšechné paušální výtce okresnímu soudu jako veřejnému úřadu, že jeho vážnost jest již velmi malá. A co se týče dále obsahu podání na ministerstvo spravedlnosti, vztahuje se výlučně na nepostačitelné obsazení okresního soudu, najmě na nedostatek kancelářského personálu a zřízenců a na nedostatečné vybavení soudu psacími stroji, což vše má vzápětí různé nepříjemné průtahy; leč vše to nejsou nepořádnosti, jež by padaly na vrub okresního soudu, pokud se týče souboru činitelů v něm soustředěných, nýbrž jsou to veskrze nedostatky ležící mimo ingerenci okresního soudu a tímto soudem jako takovým nezaviněné; nemohou proto tvořiti důkaz správnosti výtky o velmi malé vážnosti okresního soudu, an úsudek veřejnosti o hodnotě tohoto soudu nemohl býti těmito mimo obor působnosti tohoto soudu jsoucími okolnostmi dotčen.

Malá vážnost může býti sice i nezaviněná (např. pro nouzi, nezaviněný úpadek, bezdůvodné útoky politických nebo jiných nepřátel a pod.); leč pak se měl obžalovaný na konci bodu druhého podání jasně vyjádřiti, jaké nepřístojnosti ("Misstände") přivodivší velmi malou vážnost okresního soustu na mysli měl a v jakém smyslu výtku o malé vážnosti mínil. V oné povšechné formě působí závadná výtka na nepředpojaté čtenáře dojmem, že vážnost okresního soudu je velmi malá následkem nepřístojností soudem zaviněných, přičemž se čtenáři ponechává nejširší volnost, tvořiti si úsudek o tom, o jaké nepřístojnosti tu vlastně jde.

Tento výrok, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti pro výtku malé vážnosti okresního soudu, není zmatečným ani, když se srovnává se zprošťující částí rozsudku, týkající se tvrzení obžalovaného, že se okresní soud těší "smutnému renomé". Generální prokuratura poukazuje k tomu, že výrazy "renomé" a "vážnost" jsou synonyma, přičemž výraz "renomé" ve spojitosti s přívlastkem "smutné" jest vlastně výtkou silnější než výtka velmi nepatrné vážnosti okresního soudu. Třebaže bylo v podstatě souhlasiti s názorem generální prokuratury o totožnosti výrazů "vážnost" a "renomé", nelze si neuvědomiti jemný, avšak velmi důležitý rozdíl, záležející při projevení té a oné výtky v souzeném případě v tom, že výtka o smutném renomé byla omezena jasně a výlučně na nepřístojnosti, objevivší se u okresního soudu při protokolaci, jak způsobem každou pochybnost vylučujícím vysvítá z dodatku "in dieser Hinsicht" na konci bodu 3 pozastaveného podání obžalovaného. Tu tedy obžalovaný svou výtku omezil na určitý bod, opíral se o určité skutečnosti a nikdo nemohl býti v pochybnostech o tom, jakým směrem se tato výtka nese a o jaké návěty se onen nepříznivý úsudek o "smutném renomé" opírá. Jinak se má věc při druhé, jak již shora zdůrazněno, zcela paušálně a povšechně projevené výtce "velmi malé vážnosti okresního soudu, přivoděné četnými stále se přiházejícími nepřístojnostmi". V tomto doslovu a v této zcela rozlišné spojitosti odchylují se obě výtky v souzeném případě zcela podstatně od sebe a tento rozdíl a zvláštní urážlivý význam výtky velmi malé vážnosti okresního soudu vystihl rozsudek odvolací stolice správně, vysloviv, že se u okresního soudu ovšem staly věci, které mohou jeho vážnosti býti na újmu, které však nemohou býti důkazem toho, že pověst tohoto soudu jest skutečně špatná. Byly proto zmateční stížnost v tomto bodu jako nedůvodnou zavrhnouti.

II. Druhá část odsuzujícího výroku obou nižších stolic se týká tvrzení, že většina trestních soudců Okresního soudu v Teplicích protokoluje, co se jim právě hodí. I první i odvolací soud spatřují v tomto tvrzení urážku samého Okresního soudu v Teplicích a podřaďují je tudíž pod ustanovení čl. V. zákona čís. 8/1863 říšského zákona. Jako důvod pro tento názor uvádějí souhlasně, že v tomto tvrzení nejsou pojmenováni soudcové, na které se vztahuje, pročež prý jest pokládati výtku za učiněnou okresnímu soudu samému. Odvolací soud uvádí jako další důvod, že obžalovanému nešlo v jeho podání o to, napadnouti jednotlivé osoby, nýbrž ukázati na nepřístojnosti u řečeného okresního soudu denně se vyskytující. Nebylo by prý ani možné jednotlivým trestním soudcům vystoupiti proti obžalovanému soukromou obžalobou, ani právě nejsou jmenováni. Názor obou stolic odporuje zákonu. Závadným shledaný výrok mluví zcela zřetelně a nepochybně jen o většině trestních soudců Okresního soudu v Teplicích. Většina trestních soudců určitého soudu není však ještě tento soud sám. Ani, kdyby byla řeč o všech trestních soudcích, ba i o všech soudcích tohoto soudu vůbec, neodůvodňovalo by to ještě o sobě závěr, že byl napaden sám soud. Zásadní otázka, o niž jde, nevztahuje se jen na soudy a na úřady, nýbrž může se vyskytnouti i u jiných hromadných osob (kolektivit), které podle zvláštního ustanovení zákona (§ 492 trestního zákona) mohou býti předmětem urážky, najmě u rodin, u spolků a u jiných korporací. Ale právě ustanovení § 492 trestního zákona ukazuje, že čest kolektivity a čest jedinců v ní sdružených jsou dva podstatně různé právní statky a že tudíž nelze útok na jeden z nich pokládati beze všeho za napadení druhého. Je sice pravda, že vážnost kolektivity - stejně jako může býti poškozena nečestnými činy svých členů - může trpěti i tím, že jsou její členové z takových činů obviněni. Ale to ještě nestačí k tomu, by útok na čest jednotlivých členů kolektivity byl pokládán za útok na kolektivitu samu. Vždyť může vážnost hromadné osoby utrpěti již tím, že i jediný jen její člen je obviněn z činu zavržení hodného, takže by se došlo touto cestou důsledně k závěru, že každý útok na čest člena určité kolektivity lze stíhati jako urážku celku, tedy k závěru, jehož neudržitelnost netřeba zvláště odůvodňovati.

Je zřejmé, že tu musí býti zvláštní okolnosti, ukazující na to, že útok na jednotlivce je objektivně i subjektivně také útokem na celek nebo naopak. Použije-li se těchto zásad, které došly uznání i v judikatuře nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí čís. 610, 1853, 3622 sb. rakouského nejvyššího soudu a rozhodnutí československého nejvyššího soudu sb. n. s. 2396) na souzený případ, nelze seznati, které zvláštní okolnosti by odůvodňovaly názor obou stolic, že jde o útok na soud sám. Lze tu pominouti subjektivní stránku, jíž se letmo dotýká odvolací soud, ana subjektivní stránka může míti význam jen, lze-li v závadném tvrzení obžalovaného po stránce objektivní spatřovati útok na soud. Po této stránce jest však uvážiti, že v tvrzení, o něž jde, je výslovně řeč jen o většině trestních soudců, tedy jen o části soudců Okresního soudu v Teplicích. Nesprávné je, opírají-li obě stolice názor, že byl napaden sám soud, o skutečnost, že nebyli pojmenováni trestní soudcové, na které obviněný míří. To nemění nic na věci; proto zůstávají obviněnými - třeba jen anonymně - jen jednotliví soudcové. Neudržitelný je však další důvod odvolacího soudu, že jednotliví soudcové, nejsouce pojmenováni, nemohli uplatniti žalobní právo. Je v nauce nesporné a uznáno i judikaturou nejvyššího soudu, že v takovém případě, kde byl napaden nepojmenovaný člen určité kolektivity, je každý její člen oprávněn k žalobě. Hledíc na tuto stálou judikaturu nejvyššího soudu, nemůže býti pochybné, že každý z trestních soudců Okresního soudu v Teplicích byl oprávněn podati pro ono tvrzení obžalovaného soukromou obžalobu. Důvody obou nižších stolic, o něž opírají soudy ty zjištění, že výrok, o nějž tu jde, směřoval proti Okresnímu soudu v Teplicích jako úřadu, neobstojí tedy již se stránky objektivní, tím méně subjektivní, a není tedy tento výrok ve skutečnosti vůbec odůvodněn.

Jest tedy tento výrok obou rozsudků nejen po stránce formální zmatečný pro nedostatek důvodů, nýbrž i po stránce věcné zakládá se na nesprávném právním pojetí ustanovení čl. V. zákona čís. 8 říšského zákona z roku, 1863 a § 488 trestního zákona. Bylo proto v tomto bodu zmateční stížnosti vyhověti; rozsudky obou stolic co do výroku, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 488 trestního zákona a čl. V. citovaného zákona, spáchaným projevem o způsobu protokolace trestních soudců, zrušiti jako zmatečný a v důsledcích toho zrušiti i výrok o trestu a výroky s tím související a věc vrátiti Okresnímu soudu v Litoměřicích, by ji znovu projednal a rozhodl v rozsahu zrušení, dbaje při tom nezrušeného výroku, odsuzujícího obžalovaného pro přestupek podle § 491 trestního zákona a čl. V. citovaného zákona (bod I.).