Rt 3858/1930
Je tu příčinná souvislost mezi jednáním (opomenutím) pachatelovým a smrtí, i když přísný výsledek jednání (opomenutí) je jen zranění o sobě nikoliv smrtelné, jež však ve spojitosti s osobní povahou zraněného zhoršením jeho již před úrazem nikoli bezvadného tělesného stavu způsobuje smrt.

(Rozhodnutí ze dne 29. dubna 1930, Zm II 302/29.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčeni zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku Krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 17. května 1929, pokud jím byl obžalovaný, byv obžalován pro přečin podle § 335 trestního zákona uznán vinným jen přestupkem podle § 335 trestního zákona, zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a o ní rozhodl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nalézací soud vyloučil příčinnou souvislost smrti poškozeného Norberta N-a s utrpěným úrazem hlavně na základě skutkového zjištění, že se stav poraněného poraněním, jež utrpěl a jež pro svoji povahu není smrtelné, nezhoršil, že bezprostřední příčinou smrti byl podle posudku znalců lékařů edem plic, že smrt u člověka 70letého a tolik organických chorobných změn vykazujícího mohla nastati i bez vnější příčiny uklouznutí a zlomeniny. Dospěl pak na základě toho k výroku odsuzujícímu obžalovaného jen pro přestupek podle § 335 trestního zákona. Státní zastupitelství napadá tento rozsudek zmateční stížností, uplatňujíc důvody zmatečnosti podle čís. 4, 5 a 10 § 281 trestního řádu. Zmateční stížnosti jest přisvědčiti, pokud z hlediska zmatku podle čís. 10 § 281 trestního řádu vytýká rozsudků nesprávné právní posouzení věci v tom směru, že nesprávným výkladem § 134 trestního zákona dospěl k tomu, že vyloučil příčinnou souvislost mezi úrazem Norberta N-a a jeho smrtí, maje za to, že obžalovaný zapříčinil jen těžké poranění poškozeného. Jde o výklad ustanovení § 134 trestního zákona, jehož zásada o příčinné souvislosti platí pro veškeré delikty proti bezpečnosti těla, takže podle správného stanoviska jest i v souzeném případě obžalovanému zodpovídati za vše, co jest s jeho opomenutím v příčinné spojitosti tak, že by bez něho nebylo nastalo bez ohledu na to, že konkretní výsledek nastal i proto, že se k příčině obžalovaným přímo založené (k těžkému uškození na těle) přidružily ještě příčiny, spočívající v okolnostech dalších, jím třebas nepředvídatelných, jako v souzeném případě osobní povaha (stáří přes 70 let a jiné chorobné zjevy) poškozeného. Výklad, který dal soud nalézací ustanovení 2 věty § 134 trestního zákona, není správný. Nalézací soud tu vyslovuje, nevoliv právě šťastný obrat, že ve stáří přes 70 let nelze již muviti o tom, že "výsledek nastal jen pro osobní povahu toho, jemuž bylo ublíženo..... neb u lidí v tomto věku, obzvláště vykazují-li tolik chorobných změn jako N., může nastati smrt bez každé vnější příčiny, právě jen z důvodu stáří", vyloučil na základě této úvahy příčinnou souvislost mezi úrazem přímo obžalovaným zaviněným a smrtí N-ovou, v čemž jest spatřovati právě opačný myšlenkový postup, než postup § 134 trestního zákona vyznačený.

Podle názoru soudu nalézacího nemohla by a osoby přes 70 let staré, zemřela-li proto, že následky utrpěného úrazu nemohla překonati právě proto, že byla již pokročilého stáří, kdežto mladší člověk by takové následky překonal - nikdy býti řeč o příčinné souvislosti v naznačeném směru, kdežto právě opak toho je zákonem zamýšlen, totiž, že je tu příčinná souvislost mezi jednáním (opomenutím) pachatelovým a smrtí, i když přímý výsledek jednání (opomenutí) je jen zranění o sobě nikoliv smrtelné, jež však ve spojitosti s osobní povahou zraněného zhoršením jeho již před úrazem nikoli bezvadného tělesného stavu způsobuje smrt.