Rt 383/1921
V tom, že u soudu bylo žalováno, třebas lstivě, na plnění nároku, jehož se byl žalobce předtím výslovně vzdal, nelze spatřovati skutkovou podstatu podvodu.

( Rozhodnutí Kr II 318/20, 26.02.1921 )
Z odůvodnění:
Nalézací soud uznal obžalovaného vinným zločinem podvodu, neboť, využitkovav skutečnosti, že jeho užívací právo k pozemku jeho syna při prodeji jedné třetiny O.A. nebylo v pozemkové knize vymazáno, žaloval u okresního soudu na zaplacení náhrady užívání třetiny pozemku.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obžalovaný se omezil na to, že podáním žaloby dovolával se u příslušného soudu civilního, by dle zákona rozhodl o jeho nároku vůči O.A. I kdyby stěžovatel co žalobce, do správnosti svého nároku nejednal, jak rozsudek zjišťuje, bezelstně, mohlo by být zažalování nároku shledáno jen z hlediska mravního povážlivým, lstivého předstírání neb jednání, jakého podstata zločinu podvodu vyžaduje, nelze v něm však spatřovati ani tehda, kdyby svůj nárok opíral u civilního soudu i o tvrzení vědomě nepravdivá neb neúplná.

Za civilní pře měla O.A. příležitost se nároku zažalovanému bránila a nesprávná tvrzení žalobcova vyvracela, kteréžto příležitosti též v tomto případě v mezích zákona využila.

Soudce civilního soudu sám povinen byl hleděti z moci úředník tomu, aby věc byla náležitě objasněna, což se též skutečně plnou měrou stalo.