Rt 3814/1930
Zahlazením odsouzení nezanikají podle §§ 5 a 6 zákona čís. 111/1928 sb. z. a n. i veškeré následky odsouzení; pachatel trestného činu nabývá zahlazením odsouzení jen proti veřejnosti zase povahu osoby zachovalé; vytrpěný trest nemá mu býti újmou na jeho pověsti, by jako řádný občan mohl žíti a vystupovati ve společnosti, není však osobou soudně bezúhonnou, nýbrž jen se za ni pokládá.

(Rozhodnutí ze dne 19. března 1930, Nd II 26/30.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací rozhodl spor o příslušnost mezi Krajským soudem v Novém Jičíně a Krajským soudem trestním v Praze, týkající se vyřízení návrhu Jaroslava B-a na milost zahlazením odsouzení podle § 12 zákona čís. 111/1928 sb. z. a n., pokud se týče jeho žádosti, by milostí prezidenta republiky bylo mu umožněno dosáhnouti vysvědčení zachovalosti v jeho trestní věci pro zločin podvodu po rozumu § 64 trestního řádu takto: Příslušným k řízení o žádosti Jaroslava B-a, by mu bylo milostí prezidenta republiky umožněno dosáhnouti vysvědčení zachovalosti, jest Krajský soud v Novém Jičíně, a ukládá se mu, by příkazu ministerstva spravedlnosti ze dne 6. prosince 1929 vyhověl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Žadatel byl odsouzen rozsudkem Zemského trestního soudu v Praze ze dne 27. října 1927 pro zločin podvodu podle §§ 197, 200, 203, trestního zákona do těžkého žaláře na 4 měsíce; trest si odpykal dnem 4. dubna 1928 a žádá nyní prezidenta republiky, by mu umožnil dosáhnouti vysvědčení zachovalosti, jež potřebuje pro svého nynějšího zaměstnavatele. Žádost zaslaná kanceláří prezidenta republiky ministerstvu spravedlnosti k dalšímu opatření, byla ministerstvem postoupena Krajskému soudu v Novém Jičíně k řízení podle § 411 trestního řádu a § 12 zákona ze dne 14. června 1928, čís. 111 sb. z. a n.
Odpírá-li krajský soud zahájiti příslušné řízení a považuje-li za příslušný Krajský soud trestní v Praze jako soud rozhodnuvší trestný případ v prvé stolici, jenž však příslušnost rovněž neuznává, činí tak neprávem. Není správným názor Krajského soudu v Novém Jičíně, že zahlazením odsouzení zanikají podle §§ 5 a 6 zákona čís. 111/1928 sb. zn. a n. i veškeré následky odsouzení, a že se takto Jaroslav B. domáhá svojí žádostí současně prominutí všech právních následků odsouzení. Předpisy §§ 26, 242 a 268 trestního zákona, pozměněné § 6 novely k trestnímu zákonu čís. 131/1867 říšského zákona, jakož i různá ustanovení práva občanského, procesního volebního a správního, ustanovují pro pachatele trestného činu v důsledku jeho odsouzení určité škodlivé újmy a jiná omezení (srov. jich soupis při § 26 trestního zákona vydání "československého kompasu"), nejsou nikterak dotčeny ustanoveními §§ 5 a 6 zákona o zahlazení odsouzení a nelze se domnívati, že právní fikce soudní bezúhonnosti, přivoděná zahlazením odsouzení ve smyslu citovaného zákona, způsobuje již ipso iure i pominutí veškerých právních následků odsouzení, jež nastávají mocí zákona s odsouzením pro ten který čin.

Třebaže předpis § 5 zákona čís. 111/1928 sb. z. a n. praví, že se osoba, jejíž odsouzení jest zahlazeno, pokládá za soudně bezúhonnou, určuje dotyčný zákon ihned v následující větě a v § 6 citovaného zákona povahu této fikce, a jest z předpisů těch patrno, že pachatel trestného činu nabývá zahlazením odsouzení jen proti veřejnosti zase povahu osoby zachovalé, že vytrpěný trest nemá mu býti újmou na jeho pověsti, by jako řádný občan mohl žíti a vystupovati ve společnosti. Že se však jen pokládá za osobu soudně bezúhonnou, nikoli však že jí jest, naznačil zákon jednak svým doslovem, jednak pouhou fakultativní povahou instituce zahlazení odsouzení, jež jest odvislé od návrhu postiženého, příp. návrhu dalších osob v § 9 zák. jmenovaných, mají-li tyto osoby zájem na dobré pověsti odsouzeného. Zákonné účinky odsouzení pro trestný čin jsou však tak různorodé a zasahují do tak četných a odlišných oborů práva, že otázka, zda a za jakých okolností mají pominouti vůbec, po případě před lhůtou v tom kterém zákonném předpise určenou, nezbytně musí býti řešena s naprosto jiných hledisek než jest tomu při pouhém zahlazení odsouzení.