Rt 3813/1930
Předpisem § 46 odst. 1. ministerského nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 říšského zákona předpokládaná uzavřenost osady je tu, jsou-li budovy tvořící osadu jen poněkud těsněji seskupeny nebo seřazeny, takže jednotlivá stavení nestojí o samotě, činíce dojem jednotek samostatných, nýbrž jeví se i letmému pohledu jako část skupiny nebo řady ve společnou osadu zcelené.

"Uzavřenou osadou" je celý okruh povrchu země, na kterém se zcelená osada rozkládá, tak že nelze z obvodu toho vyloučiti úsek, v němž není tak těsného seskupení budov jako v úsecích jiných.

Řidič automobilu, jedoucí za jiným, (nákladním) automobilem, který rozviřuje kotouče prachu, bránící řidiči v rozhledu, nesmí jeti rychlostí 6 km za hodinu převyšující (§ 46 odst. 2 ministerského nařízení čís. 81/1910) a má po případě i voliti rychlost ještě menší (§ 45 nařízení), by byl pánem rychlosti a mohl v případě objevení se překážky po případě vozidlo včas zastaviti.

(Rozhodnutí ze dne 18. března 1930, Zm II 219/29.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku Krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 23. dubna 1929, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 trestního řádu zproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti života podle 335 trestního zákona, zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a o ní rozhodl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Rozsudek soudu prvé stolice zjišťuje, že obžalovaný dne 25. října 1928 v poledne jeda na motocyklu po silnici v S. za nákladním automobilem, který rozviřoval kotouče prachu, bránivší obžalovanému v rozhledu, spatřil najednou v kotoučích prachu před sebou ve vzdálenosti asi čtyř kroků Zuzanu J-ovou, která právě běžela z pravé strany silnice na levou stranu a kterou před tím pro rozvířený prach nemohl viděti, a že ani ona ho z téhož důvodu nemohla před tím viděti, a že, zpozorovav ji, zabrzdil a strhl motorové jízdní kolo doleva, že však přes to narazil pravým řídítkem do jejího boku, že J-ová byla odhozena několik kroků do předu a utrpěla nárazem tak těžká zranění, že jim třetího dne na to podlehla. Rozsudek, jenž zaujímá dále podle rozhodovacích důvodů zřejmě stanovisko, že obžalovaný jel až do okamžiku, kdy zpozoroval J-ovou na silnici, rychlostí 20 - 25 km za hodinu, a vyslovuje názor, že obec Š. nelze pokládati za "uzavřenou osadu" podle § 46 odst. 1 ministerského nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 říšského zákona, v níž nesmí býti silostroji jezděno rychlostí 15 km za hodinu převyšující, a to proto, "že S. je protáhlou obcí, jejíž stavení netvoří po většině sraženou řadu obydlí, nýbrž táhnou se podél silnice v délce několika kilometrů roztroušeně", zprošťuje obžalovaného z obžaloby pro přečin podle § 335 trestního zákona s tímto odůvodněním: "Poněvadž obžalovaný podle přesvědčení soudu nejel nepřiměřenou rychlostí a následkem rozvířeného prachu zpozoroval J-ovou až v posledním okamžiku, pak ale učinil vše, co bylo v jeho moci, by neštěstí zabránil, nenabyl soud přesvědčení, že jednání obžalovaného tvoří skutkovou podstatu přečinu podle § 335 trestního zákona". Zmateční stížnost napadá tento rozsudek číselně důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5 a 9 a) trestního řádu. Dovolávajíc se tohoto zmatku, namítá především, že rozsudek dospěl k právnímu závěru, že obec Š. nelze pokládati za "uzavřenou osadu" ve smyslu § 46 odst. 1 ministerského nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 říšského zákona mylným výkladem tohoto ustanovení. Předpisem tohoto ustanovení předpokládaná uzavřenost osady je tu, jsou-li budovy tvořící osadu jen poněkud těsněji seskupeny nebo seřazeny, takže jednotlivá stavení nestojí o samotě, činíce dojem jednotek samostatných, nýbrž jeví se i letmému pohledu jako část skupiny nebo řady ve společnou osadu zcelené.

Uzavřenost osady není rušena tím, že mezi jednotlivými jejími částmi není souvislosti tak těsné, že budovy jsou od sebe odděleny jen silnicemi nebo ulicemi; zájmy obyvatelstva sídlícího v osadách předpokládají nutně i různé jiné volné plochy uvnitř osady. "Uzavřenou osadou" je celý okruh povrchu země, na kterém se zcelená osada rozkládá, tak že nelze z obvodu toho vyloučiti úsek, v němž není tak těsného seskupení budov jako v úsecích jiných (rozhodnutí čís. 3203 a j sb. n. s.). Podle toho není právní názor rozsudku, že obec Š. nelze pokládati za "uzavřenou osadu" podle § 46 odst. 1 citovaného ministerského nařízení opodstatněn skutečnostmi, jichž se rozsudek v tomto směru dovolává; neboť z řečených skutečností neplyne, že se obec Š. skládá z budov o samotě stojících, jež činí svou polohou dojem samostatných jednotek, nikoli částí skupiny nebo řady ve společnou osadu zcelené.

Ostatně nesejde na tom, zda obec Š. byla uzavřenou osadou, an soud prvé stolice zjistil, že obžalovaný jel za nákladním autem, které rozviřovalo kotouče prachu, jež bránily obžalovanému v rozhledu, tak že spatřil J-ovou na silnici teprve v okamžiku, když byl od ní jen asi 4 kroky vzdálen. Právem namítá proto stížnost z hlediska zmatku podle čís. 9 a) § 281 trestního řádu, že rozsudek uvádí neprávem k omluvě obžalovaného, že zpozoroval J-ovou následkem rozvířeného prachu až v posledním okamžiku, tvrdíc, že podle skutkového stavu rozsudkem zjištěného jest naopak spatřovati velkou neopatrnost obžalovaného v tom, že přes kotouče prachu, které mu bránily v přehledu silnice, jel dále a nezmírnil rychlost jízdy tak, by byl za všech okolností jejím pánem. V této námitce jest těžisko stížnosti. Rozsudek přehlíží nejen ustanovení § 45 nařízení, obsahující základní předpisy o povinnostech řidičů automobilů a motocyklů, podle něhož řidič musí voliti rychlost jízdy za všech okolností tak, by byl pánem rychlosti a by nebyla ohrožena bezpečnost osob nebo majetku, a je povinen rychlost jízdy přiměřeně zmírniti, po případě zůstati státi a vypnouti motor, mohly-li by jeho vozidlem býti způsobeny úrazy nebo poruchy v dopravě, a jež má stížnost zřejmě na mysli, nýbrž mimo to i ustanovení § 46 odst. 2 téhož nařízení, podle něhož nesmí býti v místech, kde nelze cestu, přehlédnouti, silostroji jezděno rychlostí 6 km za hodinu převyšující.

Ze skutkového zjištění rozsudkového, že automobil před obžalovaným jedoucí rozviřoval kotouče prachu, které bránily obžalovanému v rozhledu, tak že nemohl J-ovou na silnici před ním se nacházející spatřiti, dokud se k ní nepřiblížil až asi na 4 kroky, plyne, že silnice nebyla ze stanoviska obžalovaného přehledná. Podle toho byl tu stav, který vyžadoval zvláštní opatrnost a obezřetnost obžalovaného. Obžalovaný, jenž musil býti za tohoto stavu připraven na všechny možnosti, najmě i na možné náhlé objevení se překážky, nesměl podle § 46 odst. 2 nařízení jeti rychleji než 6 km za hodinu a měl podle základního předpisu § 45 nařízení popřípadě i voliti rychlost jízdy menší, by byl pánem rychlosti a mohl v případě objevení se překážky po případě vozidlo včas zastaviti. Obžalovaný nedostál těmto povinnostem; jel, jak vysvítá z rozhodovacích důvodů rozsudku, až do okamžiku, kdy spatřil v kotoučích prachu J-ovou před sebou na silnici, stále rychlostí 20 - 25 km za hodinu. Odůvodněna jest i námitka stížností se stanoviska zmatku podle § 281 čís. 9 a) trestního řádu uplatňovaná, že skutečnost, že se obžalovaný, spatřiv J-ovou, pokoušel všemožným způsobem zabrániti hrozícímu neštěstí, nemůže obžalovaného zprostiti zodpovědnosti; neboť obžalovaný byl, a to již v době, kdy zpozoroval, že silnice je před ním následkem rozvířeného prachu nepřehledná, povinen zmírniti rychlost způsobem shora naznačeným tak, aby mohl v případě náhlého vyskytnutí s překážky vozidlo včas zastaviti. Ostatně jest poznamenati, že se rozsudek omezuje na zjištění, že obžalovaný, spatřiv J-ovou, zabrzdil a stočil motocykl na levou stranu, a neuvádí, zda obžalovaný zabrzdil v tomto okamžiku tak vydatně, jak mohl učiniti a jak toho vyžadoval nebezpečný stav.