Rt 3811/1930
Skutková podstata zločinu podle § 185, 186 trestního zákona nevylučuje, by podílník předměty pocházející podle jehlo vědomí z krádeže převedl na sebe koupí, třebas i za cenu přiměřenou; tato okolnost může však býti důležitou pro otázku pachatelova vědomí.

Podílníkem na krádeži jest i ten, kdo převede na sebe (ukrývá, zašantročí) věci pocházející podle jeho vědomí z krádeže, by je později, ať již v původním nebo změněném stavu předal pachateli krádeže, třebaže nejednal z důvodů zištných ve vlastní prospěch.

Kvalifikační moment krádeže, záležející jen v osobní povaze pachatelově (§ 176 II c) trestního zákona) nelze podílníku přičítati za zločinnou kvalifikaci (§ 186 a) trestního zákona).

Měřítkem pro povolení podmíněného odkladu trestu jest míra důvodné naděje, že se viník i bez výkonu trestu polepší. Lze tak očekávati v případech, ve kterých je patrno, že trestný čin nekoření v povaze a v názorech pachatelových, nýbrž znamená jen okolnostmi přivoděné nahodilé vybočení z mezí řádného života.

Takovým vybočením není trestné jednání opakující se po delší dubu, kde nejde již o ojedinělý nahodilý poklesek, nýbrž o defekt v povaze a v názorech pachatelových ohledně bezpečnosti cizího majetku.

(Rozhodnutí ze dne 15. března 1930, Zm I 907/29.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Antonína B-a a Jaroslava S-a do rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. října 1929, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 a) trestního zákona, Antonín B. i podle § 186 b) trestního zákona. Zároveň však podle § 290 trestního řádu zrušil výrok, jímž byli obžalovaní Jaroslav S. a Václav C. uznáni vinnými zločinem podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 a) trestního zákona, jakož i výrok o trestu a výroky s ním související ohledně těchto dvou obžalovaných a uznal tyto obžalované vinnými přestupkem podílnictví na krádeži podle § 464 trestního zákona a vyměřil jim znovu trest. Zároveň Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v zasedání neveřejném odvolání obžalovaného Antonína B-a z výroku o nepovolení podmíněného odkladu výkonu trestu.
Z o d ů v o d n ě n í :
Zmateční stížnost obžalovaného Jaroslava S-e z hlediska formálních výtek provádí po zákonu jen zmatek neúplnosti rozsudku. Rozsudek prý nepřihlíží k tomu, 1. že podle údaje spoluobžalovaného H-a stěžovatel nevěděl o původu věcí z krádeží, 2. že H-ovi zaplatil za věci 846 Kč, cenu nejen přiměřenou, nýbrž podle udání poškozeného Pavla G-a dokonce i vyšší, 3. že nepřevedl na sebe různé součástky na tři kola, nýbrž jen na jedno pánské a na jedno dámské kolo, přičemž si další součástky ke zhotovení těchto dvou kol potřebné přikoupil jinde, třetí kolo pak sestavil pro H-a ze součástek H-em mu odevzdaných a v tomto případě neměl z toho prospěchu. Podle protokolu o hlavním přelíčení, který jediné jest zrušovacímu soudu osvědčením jeho průběhu a výsledků, nebyla skutečnost pod 1. uvedená vůbec předmětem jednání a nemůže tudíž býti k ní přihlíženo ani v řízení zrušovacím. Třebaže obžalovaný tvrdil, že za součástky na dvě kola (na pánské a na dámské) zaplatil H-ovi 846 Kč, že si další potřebné předměty k sestavení kol opatřil jiným způsobem, nejde o skutečnost rozhodného významu, by rozsudek musil k ní přihlížeti.

Skutková podstata zločinu podle § 185, 186 trestního zákona nevylučuje, by podílník předměty pocházející podle jeho vědomí z krádeže převedl na sebe koupí, třebas i za cenu přiměřenou, ač ovšem tato okolnost může býti důležitou pro otázku pachatelova vědomí; o přiměřenosti ceny však v souzeném případě vůbec nebyly vedeny ani nabídnuty důkazy, ze svědectví Pavla G-a pak vůbec nevyplývá, že součástky na pánské a dámské kolo stěžovatelem převzaté měly cenu vůbec nebo podstatně nižší než 846 Kč stěžovatelem podle jeho tvrzení za věci ty zaplacených. Výpověď svědka jest do té míry nejasná a neurčitá, že nelze z ní bezpečně ani usuzovati, zda mluví o třech kolech, či o dvou a zda penízem 800 Kč rozumí součástky na jedno nebo na dvě pánská kola (nejen ono, jež S. prodal St-ovi, nýbrž i které podle jeho doznání předal H-ovi po jeho sestavení), v jakém poměru jest pak částku na případná ona dvě kola rozděliti (jde o pouhé součástky, ne však veškeré, potřebné pro složení kola); rovněž ne, zda oceňuje věci ty cenou prodejní či jako obchodník udávající výši svého poškození cenou nákupní. Jest mylnou i domněnka zmateční stížnosti, že pro zaviněni obžalovaného ve směru zločinu podle §§ 185, 186 trestního zákona nepřicházejí v úvahu ony součástky kol, z nichž sestavil kolo pro spoluobžalovaného H-a bez vlastního prospěchu.

Podílníkem na krádeži jest i ten, kdo převede na sebe (ukrývá, zašantročí) věci pocházející podle jeho vědomí z krádeže, by je později, ať již v původním nebo změněném stavu předal pachateli krádeže, třebaže nejednal z důvodů zištných ve vlastní prospěch. Jest proto bez významu výtka formálního zmatku, že rozsudek nepřihlížel k oné skutečnosti, ano se zodpovídání se stěžovatelovo nijak obsahem svým nedotýká skutkového zjištění rozsudku, že "přijal od obžalovaného H-a součástky na dvě kola pánská a na jedno kolo dámské", a nemůže tímto zjištěním otřásti. Bylo proto zavrhnouti zmateční stížnost jednak jako neodůvodněnou, jednak jako neprovedenou po zákonu.

Nalézací soud zjistil, že obžalovaný Jaroslav S. přijal od obžalovaného Františka H-a součástky kol, a to na dvě kola pánská a na jedno kolo dámské, kteréžto součástky podle udání poškozeného Pavla G-a měly cenu u pánských kol asi po 400 Kč a u dámského kola asi 300 Kč, kteroužto cenu obžalovaný Jaroslav S. uznává za přiměřenou. Celková hodnota předmětů obžalovaným Jaroslavem S-em na sebe převedených činí tudíž 1.100 Kč. Pokud se týče obžalovaného Václava C-a, zjistil nalézací soud, že tento obžalovaný převzal od obžalovaného Františka H-a součástky pánského kola v ceně 505 Kč 80 h.

V žádném případě nedosahuje tudíž hodnota věcí na sebe převedených 2.000 Kč a ze zjištění nalézacího soudu nevychází najevo, že mezi obžalovanými bylo spojení, a, ježto při zločinu krádeže jde o kvalifikační moment podle § 176 II c) trestního zákona, tedy jen v osobní povaze pachatelově záležející, který nelze podle § 186 a) podílníku přičítati za zločinnou kvalifikaci, nejde tu o krádež, o níž by bylo z částky nebo hodnoty věcí nebo z příběhu podílníkům povědomo, že byla spáchána způsobem, který ji činí zločinem, nýbrž jen o přestupek podílnictví na krádeži podle § 464 trestního zákona. Za tohoto stavu věci bylo trestního zákona použito nesprávně v neprospěch obžalovaných Jaroslava S-e a Václava C-a a bylo proto podle § 290 trestního řádu výrok o vině těchto obžalovaných, jakož i výrok o trestu a výroky s ním související zrušiti a uznati je vinnými jen přestupkem podílnictví na krádeži a vyměřiti jim nové tresty. Odvolání obžalovaného Antonína B-a z výroku o nepřiznání podmíněného odkladu výkonu trestu bylo jako neodůvodněné zamítnouti. Měřítkem pro povolení podmíněného odkladu trestu jest míra důvodné naděje, že se viník i bez výkonu trestu polepší. Lze tak očekávati v případech, ve kterých jest patrno, že trestný čin nekoření v povaze a v názorech pachatelových, nýbrž znamená jen okolnostmi přivoděné nahodilé vybočení z mezí řádného života. Takovým vybočením není trestné jednání opakující se po delší dobu, kde nejde již o ojedinělý nahodilý poklesek, nýbrž o defekt v povaze a v názorech pachatelových ohledně bezpečnosti cizího majetku, an se neostýchá podporovati pachatele krádeží v jeho trestném činu páchaném na škodu jeho zaměstnavatele po delší dobu a ve větším rozsahu.

Za tohoto stavu věci nelze spolehlivě dospěti k úsudku, že obžalovaný B. povede pořádný život i bez skutečného výkonu trestu; proto pro nedostatek podmínek § 1 zákona čís. 552 z roku 1919 právem první soud nepovolil podmíněný odklad trestu.