Rt 3764/1930
Stěžejním předpokladem správnosti každého rozsudku odsuzujícího pro trestné jednání z nedbalosti podle § 335 (431) trestního zákona je bezvadné zjištění, podle něhož obžalovaný mohl seznati, že jeho čin neb opomenutí jsou způsobilé přivoditi nebezpečenství pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost lidskou; neméně nutným je zjistiti v rozsudku i vzájemnou příčinnou souvislost mezi pachatelovým činem (opomenutím) a trestně právním výsledkem.

Zvláště vyhlášenými předpisy jsou v § 335 trestního zákona míněny okolnosti, z nichž lze poznati nebezpečí tam naznačené. Nezachování těchto předpisů o sobě není trestné, bylo-li v konkrétním případě postaráno o bezpečnost lidí jiným, za normálních okolností dostatečným způsobem.

Pokud jest trestným zaviněním podle § 335 trestního zákona, prováděl-li kdo studnařské práce, aniž svěřil zřízení studny oprávněnému (studnařskému) mistru odborníku (ministerské nařízení ze dne 7. února 1907, čís. 24 říšského zákona, § 5 zákona ze dne 26. prosince 1893, čís. 193 říšského zákona), a nedal-li zříditi při stavbě studny těsně nad hlavami pracujících dělníků ve studni ochranný kryt ze silných fošen (§ 2 odst. 4. nařízení čís. 24/1907).

(Rozhodnutí ze dne 5. února 1930, Zm I 564/29.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. června 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 trestního zákona, zrušil napadený rozsudek, věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Stěžejním předpokladem správnosti každého rozsudku odsuzujícího pro trestné jednání z nedbalosti podle § 335 (431) trestního zákona, je bezvadné zjištění, podle něhož obžalovaný mohl postřehnouti, že jeho čin neb opomenutí jsou způsobilé přivoditi nebezpečenství pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost lidskou, neméně nutným pak je zjistiti v rozsudku i vzájemnou příčinnou souvislost mezi pachatelovým činem neb opomenutím a trestněprávním výsledkem. O rozsudku, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 trestního zákona, nelze říci, že vyhovuje těmto požadavkům, jest naopak přisvědčiti zmateční stížnosti, jež shledává rozsudek zejména ve směru shora prv naznačeném zmatečným jednak podle čís. 5, jednak podle čís. 9 a) § 281 trestního řádu v rozsudkovém výroku se sice uvádí, že se obžalovaný dopustil opomenutí, o němž již podle přirozených jeho následků, které každý snadno poznati může a dle předpisů zvlášť vyhlášených mohl seznati, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečí života, zdraví nebo tělesné bezpečnosti lidí, z čehož také nastala smrt Josefa Ř. jeho rozhodovací důvody ponechávají však otázku, zda mohl obžalovaný ono nebezpečenství seznati již podle přirozených následků svého opomenutí, které každý snadno poznati může, zcela nepovšimnutou a nezodpověděnou, naopak je z nich zjevno, že soud prvé stolice shledal trestné zavinění obžalovaného (jeho opomenutí), výhradně jen v tom, že se nezachoval podle určitých předpisů, které mu však zároveň podle přesvědčení soudu měly patrně zprostředkovati i předvídatelnost onoho nebezpečenství.

Zmateční stížnost připouští sice výslovně a v podstatě správně (viz rozhodnutí č. 1927 sbírky nejvyššího soudu), že, je-li v § 335 trestního zákona řeč o (zvlášť vyhlášených) předpisech, měly tím býti znázorněny okolnosti, z nichž lze seznati tam blíže naznačené nebezpečenství, je však zároveň v právu, pokud, uplatňujíc takto důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 trestního řádu, vyslovuje správný názor, vytčený také již opětně v judikatuře zrušovacího soudu (tak v rozhodnutí čís. 1110, 1927 sbírky nejvyššího soudu), že nezachování řečených předpisů o sobě není ještě trestným, bylo-li se v konkrétním případě postaráno o bezpečnost lidí jiným, za normálních okolností dostatečným způsobem. Posuzuje-li se pak otázka trestného zavinění obžalovaného, najmě otázka předvídatelnosti nebezpečenství podle § 335 trestního zákona z tohoto zásadně správného hlediska právního, nelze zmateční stížnosti upříti oprávnění, pokud shledává rozsudek v několika bodech zmatečným i podle čís. 5 § 281 trestního řádu. Trestné zavinění obžalovaného spatřuje rozsudek podle svých rozhodovacích důvodů v tom, že jednak předsevzatá jím stavba studně nebyla prováděna odborníkem, mistrem studnářským, jednak nebylo při tom šetřeno ani předpisů o opatřeních bezpečnostních. V onom směru sdílí rozsudek patrně stanovisko došedší výrazu v obžalovacím spise a nastíněné ve výtahu také v rozsudkových důvodech, že obžalovaný proti předpisu ministerského nařízení ze dne 7. února 1907, čís. 24 říšského zákona, nesvěřil zřízení studny oprávněnému (studnářskému) mistru odborníku, nýbrž prováděl její stavbu sám pomocí dvou dělníků, kteří rovněž nebyli odborníky. Správně přichází tu arci v úvahu vlastně ustanovení prvého odstavce § 5 zákona ze dne 26. prosince 1893, čís. 193 říšského zákona, upravujícího koncessované živnosti stavební, podle něhož je (jen) mistr studnářský oprávněn říditi a prováděti všechny práce potřebné ke zřízení studny, není pak bez významu, že v místech, kde není studnářských mistrů, přísluší toto oprávnění podle druhého odstavce téhož paragrafu i mistrům stavitelským, zednickým a tesařským. Zejména je však v rozsudkových důvodech uvedeno tvrzení obžalovaného, podle něhož má ve stavbě studní zkušenosti, o čemž předložil i potvrzení obecního úřadu v T., naproti tomu nelze z nich ani přímo ani nepřímo seznati, zda soud tomuto tvrzení obžalovaného uvěřil, či mu víru nedal, zda tudíž jeho obsah jakož i obsah řečeného potvrzení vzal za prokázaný, či nikoliv. Právem vytýká proto zmateční stížnost rozsudku již v tomto směru z hlediska důvodu zmatku podle čís. 5 § 281 trestního řádu neúplnost, zračící se v tom, že v něm obsah onoho potvrzení není uveden vůbec, obsah zodpovídání se obžalovaného pak jen kuse. Uvedlť obžalovaný dále, že, jsa sám vyučeným zedníkem, hloubil studnu nejprve se svým synovcem (Václavem Sch.), který je vyučeným tesařem, a že později pracoval s nimi i R., který, byv dříve zaměstnán u firmy K. a G., rovněž již studnu hloubil. Podle řečeného potvrzení obecního úřadu v T. hloubil však obžalovaný studny celkem ve 26 případech a prováděl na nich i na pumpách četné opravy, aniž došlo při tom kdy ke škodě. Jde tu vesměs o skutečnosti, z onoho shora nastíněného zásadního hlediska zřejmě rozhodné tak, že rozsudku, který patrně již v pouhém nešetření předpisu § 5 zákona čís. 193 říšského zákona z roku 1893 spatřuje trestné zavinění obžalovaného, vytýká zmateční stížnost kromě důvodu zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 trestního řádu právem i neúplnost jako důvod zmatku podle čís. 5. téhož paragrafu.

Nejinak je tomu ohledně dalšího rozsudkového zjištění, podle něhož obžalovaný nešetřil ani předpisů o opatřeních bezpečnostních. V rozsudkových důvodech je sice uvedeno nejen zodpovídání se obžalovaného, podle něhož jednak lano, které se při vytahování okovu s nakopaným štěrkem přetrhlo, bylo co do své pevnosti vícekráte denně vyzkoušeno, jednak obžalovaný nařídil lidem pracujícím ve studni, by se, je-li okov vytahován nebo spouštěn, postavili za žebřík, nýbrž praví se v nich dále, že tuto výpověď obžalovaného potvrdilo i svědci Eduard A. a Václav S. Nicméně rozsudek odmítá i tuto část obhajoby obžalovaného, nejprve povšechnou úvahou, podle níž prý nerozhoduje, že obžalovaný učinil podle svého názoru vše, čeho bylo zapotřebí k ochraně dělníků, jednotlivě pak se rozsudkové důvody dovolávají v tom i onom směru hlavně zprávy komisaře živnostenské inspekce ing. Václava K., podle níž jednak bylo v souzeném případě použito lana přes 5 let starého, jehož konopná vlákna mohla již býti zpuchřelá, jednak musí podle ministerského nařízení čís. 24 říšského zákona z roku 1907 (podle čtvrtého odstavce jeho § 2) při stavbě studny býti těsně nad hlavami dělníků pracujících ve studni zřízen ochranný kryt ze silných fošen, žebřík sám však bezpečné ochrany neposkytuje. K tomu připojují rozsudkové důvody další úvahu, podle níž mohl prý padající okov i tehdy, kdyby se R. byl postavil za žebřík, proraziti příčel žebříku tak, že by dělník byl zase bez krytu, poslední mimořádně krutá zima pak měla obžalovaného upozorniti, by použil při stavbě jen materiálu bezvadného, najmě bezvadného lana, nikoli lana přes 5 let starého a již spravovaného. Jde tu o rozsudkové závěry, v nichž se ke složkám skutkové povahy pojí prvky rázu právního a které zřejmě přišly k místu především v důsledku onoho od základu mylného právního názoru, že již pouhé porušení nebo zanedbání příslušných předpisů zakládá trestné zavinění ve smyslu § 335 trestního zákona, na něž se tudíž vztahuje i ona námitka, uplatňovaná zmateční stížností z hlediska důvodu zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 trestního řádu. Neméně důvodné jsou však i některé z výtek, jimiž napadá zmateční stížnost řečené závěry rozsudkové podle čís. 5. téhož paragrafu. Tak uvedl komisař živnostenské inspekce ve své shora zmíněné zprávě, dovolávaje se při tom oddílu 7. (druhého odstavce § 17 ministerského nařízení čís. 24 říšského zákona z roku 1907), že bezvadnost a únosnost provazu (lana) musí býti občas zjišťována znaleckým ohledáním. V rozsudkových důvodech je sice výslovně uvedeno tvrzení obžalovaného, že lano, o nějž jde, bylo co do své pevnosti vícekráte denně vyzkoušeno, a praví se v nich dokonce, že i tuto jeho výpověď potvrdili svědci A. a Václav Sch., naproti tomu není v nich zmínky o tom, zda soud vzal řečené skutečnosti za prokázané či nikoli. Právem vytýká tudíž zmateční stížnost rozsudku i v tomto bodu kromě nejasnosti i neúplnost, najmě any se v něm naprostým mlčením pomíjejí i další zvlášť důležité, v podstatě souhlasné pokud se týče vzájemně se doplňující údaje obou řečených svědků, potvrzujících takto zároveň příslušnou část obhajoby obžalovaného, že totiž lano bylo denně jednou nebo dvakráte vyzkoušeno o že se posledně tak stalo v poledne, ani ne dvě hodiny před Ř. úrazem v ten způsob, že se Ř. sám postavil na naložený okov a dal se Václavem Sch. kousek vzhůru povytáhnouti. Pokud jde o lano samo, cituje se sice i v rozsudkových důvodech svědecký údaj provaznického mistra Josefa Ch., který lano asi rok před tím spravil a udal, že bylo ještě ve stavu dobrém, dále však se tam praví, že se o stavu lana v době úrazu svědek vyjádřiti nemohl, poněvadž je tehdy neviděl, vyslovil naproti tomu stejně jako obžalovaný i svědci A. a Sch. domněnku, že lano zamrzlo a pak se ulomilo. Tyto údaje stačily však již soudu k rozsudkovému závěru, podle něhož měla poslední mimořádně krutá zima obžalovaného upozorniti, by použil jen lana bezvadného, nikoli lana přes 5 let starého a již spravovaného. Závěr ten nenachází však ve výsledcích průvodního řízení, najmě ani ve zprávě komisaře živnostenské inspekce opory, dotčené údaje obžalovaného i svědků jsou naopak i v rozsudkových důvodech označeny jako pouhá domněnka, tak že zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud, vytýkajíc řečenému závěru rozsudkovému z hlediska důvodu zmatku podle čís. 5 § 281 trestního řádu nejasnosti neúplnost a "nedostatečné odůvodnění" uplatňuje takto především důvodnou výtku, že pro závěr ten nejsou uvedeny důvody vůbec. Neméně oprávněnou je však i výtka nejasnosti, najmě neúplnosti, činěná zmateční stížností rozsudku v témž bodě i proto, že v něm není zmínky o skutečnosti, potvrzené svědky A. a Václavem Sch., že na noc bývalo lano uschováno v kuchyni (v bytě), jak dodal svědek Sch., kvůli sušení, jak tudíž zmateční stížnost nikoli bez podkladu uvádí, by právě nemohlo namrznouti. Okolnost, v rozsudkových důvodech zvlášť zdůrazňovaná, že bylo použito lana přes 5 let starého a již spravovaného, nemá o sobě významu vzhledem k ustanovení druhého odstavce § 17 ministerského nařízení čís. 24 říšského zákona z roku 1907, podle něhož jest i chatrné (řetězy a) provazy ihned řádně opraviti, kdežto vyměniti je nařizuje předpis jen pro případ, kdyby nebylo lze opraviti je řádně s dostatečnou bezpečností. Posléze jest připomenouti, že podle údaje svědka Ch. bylo to lano silné, svědkovi pak se za 29 let, co je mistrem, ještě nikdy nepřihodilo, by se tak silné lano přetrhlo. Dále uvedl svědek, že se lano přetrhlo na jiné straně, než na které je rok před tím spravil. Není tudíž vyloučeno, že by soud prvé stolice byl otázku trestného zavinění obžalovaného jakož i otázku, zda obžalovaný mohl seznati ono nebezpečenství ve smyslu § 335 trestního zákona, byl řešil a rozhodl jinak, než se stalo v napadeném rozsudku, kdyby byl při tom přihlížel i k oněm dalším skutečnostem, které vyšly najevo za řízení a které takto nabývají povahy skutečností rozhodných podle čís. 5 § 281 trestního řádu.

Úvahy, jimiž rozsudek odmítá další obhajobu obžalovaného, že lidem pracujícím ve studni nařídil, by se, je-li okov vytahován nebo spouštěn, postavili na žebřík, byly již shora uvedeny. Rozsudek vychází patrně i tu z názoru, že takové nařízení není s to, nahraditi bezpečnostní opatření, záležející ve zřízení ochranného krytu ve smyslu čtvrtého odstavce § 2 ministerského nařízení čís. 24 říšského zákona z roku 1907. Naproti tomu snaží se zmateční stížnost dovoditi, že na toto nařízení obžalovaného dělníkům jest nazírati jako na opatření, jímž bylo se postaráno o jejich bezpečnost způsobem, za normálních okolností dostatečným. Ona úvaha rozsudková je převzata téměř doslovně ze zprávy komisaře živnostenské inspekce, zmateční stížnost pak usuzuje případně, že možnost přeražení příčele žebříku padajícím okovem, předpokládaná zprávou i rozsudkem, se v souzeném případě neuskutečnila, poněvadž okov spadl kolmo a příčele žebříku neprorazil, nýbrž žebřík zůstal neporouchán. Při tom vychází arci zmateční stížnost z předpokladu, jehož správnost za řízení zjištěna nebyla, který se však jeví sám sebou věrohodným, že žebřík byl ve studni postaven svisle. Že okov při pádu příčel žebříku skutečně přerazil, ba se žebříku i jen dotkl, nezjišťuje ani rozsudek.

Nelze proto říci, že zmateční stížnost těmito svými vesměs případnými úvahami brojí snad způsobem podle § 258 trestního řádu nepřípustným proti onomu rozsudkovému závěru povahy skutkové, lze jí naopak přisvědčiti, pokud v tom, že soud o řečených okolnostech neuvažoval, spatřuje kromě nejasnosti i další neúplnost rozsudku, činící jej zmatečným podle čís. 5 § 281 trestního řádu. Jest možno, že, kdyby byl soud prvé stolice přihlížel k oněm okolnostem, zdůrazňovaným zmateční stížností, nebyl by dospěl k rozsudkovému závěru, podle něhož bezpečnostní zařízení, uvedená obžalovaným ve skutek vůbec a ono jeho nařízení dělníkům zvlášť, nebyla dostatečná.