Rt 3681/1929
I. Při zastavení svěřené věci je zpronevěra vyloučena, je-li pachatel s to, by podle svých majetkových poměrů kdykoliv zaplatil tomu, od něhož měl věc na splátky, celou kupní cenu, po případě by vyplatil zástavu a vrátil věc.

II.Pro skutkovou podstatu zločinu zpronevěry spáchané "přivlastněním si cizí věci" jest důležitým jedině v čase činu vědomě protiprávní zasáhnutí do vlastnických práv osoby předmět svěřivší, nikoliv otázka způsobení škody.

Ona skutková podstata obsahuje (odlišně od pouhého "zadržení si") osobování si a výkon jako by vlastnických disposic vzhledem k dotyčnému předmětu; zastavení věci jest jedním z disposičních úkonů, jež příslušejí vlastníku.

III.Pro otázku ceny zpronevěřené věci jest rozhodnou jen skutečná cena předmětu, vypočtená s hlediska osoby vlastníka (toho kdo věc svěřil) v době, kdy pachatel s ní protiprávně naložil, nikoliv peníz půjčený na věc jako na zástavu.

IV.Nutnost přivoděná jednáním pachatelovým, vynaložiti jakýkoliv náklad na získání vlastní věci, jest újmou, která byla způsobena vlastníku na jeho disposičních právech.

V. Subjektivní skutková podstata zpronevěry.

( Rozhodnutí Zm II 118/29, 27.11.1929 )
Z odůvodnění:
Zpronevěra mohla by ovšem býti i při zastavení svěřeného prstenu vyloučena, kdyby obžalovaný byl s to, by podle svých majetkových poměrů kdykoliv zaplatil firmě, od níž měl prsten na splátky, celou kupní cenu, po případě, by vyplatil zástavu a vrátil prsten, a toto jeho vědomí možnosti dostáti závazku mohlo by býti důležitou skutečností pro zjištění jeho vědomí, zda zastavením svěřené věci protiprávně zasahuje do vlastnického práva osoby dotyčný předmět mu svěřivší. Obžalovaný však svým zodpovídáním se sám vyloučil takovou možnost, neboť uvedl, že v době, kdy zastavil prsten, nemohl zaplatiti ani byt, že neměl peněz a jen proto prsten zastavil s úmyslem, že jej vyplatí, až bude míti zase dosti peněz. Podle policejní zprávy, která byla u hlavního přelíčení přečtena a jejíž správnost obžalovaný nepopřel, neměl stěžovatel peníze ani později po dojití lhůty na proplacení zástavy v zastavárně, a aby prsten zároveň s jinými zastavenými šperky nepropadl, požádal Marii St-ovou, by zástavu vyplatila, a nechal jí pak opět prsten v další zástavě. Snaží-li se nyní zmateční stížnost dovoditi majetnost obžalovaného i v době spáchání činu, tvrdí-li, že se jednalo jen o peněžní tíseň, nikoliv o tíseň hospodářskou (majetkovou) a že obžalovaný při nedostatku peněz měl dostatek jiného jmění, by jeho věřitelé byli kryti, a namítá-li, že obžalovaný byl ochoten prsten vrátiti, ale firma jej zpět nepřijala, že potom splátky byly řádně spláceny a dluh do doby rozsudku zcela vyrovnán, vykládá učiněný návrh způsobem odporujícím doslovu protokolu, jednak tvrdí nové skutečnosti, k nimž přihlížeti zrušovacímu soudu nepřísluší a které odporují tomu, co bylo předneseno a bylo předmětem řízení před soudem nalézacím (skutečnosti o majetnosti stěžovatelově v době trestného činu), jednak též uvádí okolnosti při hlavním přelíčení sice na jevo vyšlé (pozdější splácení dluhu), avšak nerozhodné, ano pro skutkovou podstatu zločinu zpronevěry spáchané přivlastněním si cizí věci jest důležitým, jak níže bude dolíčeno, jedině v čase činu vědomě protiprávní zasáhnutí do vlastnických práv osoby předmět svěřivší, nikoliv otázka způsobení škody vůbec; vždyť pouhou náhradou škody po spáchaném trestném činu nepomíjí ještě jeho trestnost.

Okolnost, že stěžovatel v jiných případech dostál svým závazkům z jiných obchodů, mohla by sice přijíti v úvahu při zjišťování úmyslu způsobiti škodu, takový zlý úmysl však skutková podstata zločinu zpronevěry přivlastněním si svěřené věci nevyžaduje a proto okolnost ta, jak správně rozsudek uvádí, nemá vůbec význam pro souzený případ. Nebyl proto obžalovaný zamítnutím průvodního návrhu zkrácen ve svém právu na zákonnou obhajobu. Při provádění hmotněprávní výtky tvrdí především zmateční stížnost, že zastavením prstenu nebyla odňata prodávající firmě moc nad věcí stěžovateli svěřenou, neboť prý firma mohla kdykoliv po proplacení zástavy penízem 2.000 Kč (napřed v zastavárně, později u Marie St-ové) prstenem disponovati, a poněvadž mimo to za 2.000 Kč byl zastaven nejen prsten, nýbrž i jiné šperky obžalovaného, nedosahuje prý výše zpronevěry ani 2.000 Kč.

Zmateční stížnost však si neuvědomuje s dostatek, že skutková podstata zločinu zpronevěry spáchané "přivlastněním si" svěřené věci obsahuje (odlišně od pouhého "zadržení si" osobování si a výkon jako by vlastnických disposic vzhledem k dotyčnému předmětu, a že i zastavení věci jest jedním z disposičních úkonů, jež příslušejí vlastníku. Přehlíží, že podle rozsudkového zjištění bylo obžalovanému výslovně zakázáno firmou prsten mu na splátky prodavší tento prodati nebo zastaviti před úplným zaplacením kupní ceny, že obžalovaný za prsten sám nezaplatil nic na kupní cenu, neuposlechl ani výzvy, by prsten vrátil, že však prsten zastavil nejprve v zastavárně, pak u Marie St-ové, že neměl peněz, by mohl kdykoliv zástavu proplatiti a takto svými činy bezprávně zasáhl do okruhu vlastnických práv firmy, jež mu svěřila prsten.

Nelze bráti vážně stěžovatelovu námitku, že prodávající firma mohla si kdykoliv zastavený prsten vyplatiti a tím získati si znovu disposiční moc nad věcí, neboť případná nutnost, přivoděná jednáním pachatelovým, vynaložiti jakýkoliv náklad na získání vlastní věci, jest újmou, která byla způsobena vlastníku na jeho disposičních právech. Pro otázku ceny zpronevěřené věci jest rozhodnou jen skutečná cena předmětu vypočtená s hlediska osoby vlastníka (po případě toho, kdo věc svěřil) a to v době, kdy pachatel s ní protiprávně naložil, nikoliv však peníz půjčený na věc tu jako na zástavu. Budiž též podotčeno, že podle rozsudkových zjištění a podle výsledků řízení obžalovaný ihned po zastavení prstenu nepředal vlastníku zástavní lístek a nezaplatil mu takto část kupní ceny onou částkou, kterou představuje rozdíl mezi skutečnou hodnotou věci (cenou prodejní) a mezi výší zápůjčky na prsten poskytnuté, a neumožnil mu předáním lístku, by disponoval s věcí, což jediné by mohlo míti význam pro takové zjištění výše ceny, jaké má stížnost na mysli.

Domnívá-li se posléze zmateční stížnost, že rozsudek svým odůvodněním vylučuje zlý úmysl obžalovaného ve smyslu § 1 tr. zák. a tím podstatný znak zločinu zpronevěry, jest sice přiznati, že ne dosti vhodná úprava rozsudku dává této výtce podnět sice příhodný, přes to však neodůvodněný, a že i tak zůstává nepochybným jasné rozsudkové zjištění veškerých náležitostí subjektivní stránky zločinu zpronevěry. Jest zajisté nesprávnou věta rozsudku, že při zločinu zpronevěry není absolutně třeba zlého úmyslu, ježto již podle prvé věty § 1 tr. zák. se to vyžaduje ke každému zločinu. Rozsudek však patrně má tu na mysli nikoli zlý úmysl ve smyslu § 1 tr. zák., nýbrž úmysl směřující k poškození firmy, o němž před tím mluví jako o "zlém úmyslu" ("zlý úmysl směřující k poškození firmy popírá", t. j. obžalovaný) a obratem "jest nerozhodným, že obžalovaný nejednal ve zlém úmyslu... stačí tu vědomí, že jednal hmotně protiprávně" chce jen vyjádřiti, že výmluva obžalovaného, že nezamýšlel poškoditi firmu N. a nechtěl se obohatiti na její úkor, neomlouvá ještě jeho čin a skutečnost ta nečiní ho beztrestným, ježto k naplnění skutkové podstaty zločinu zpronevěry stačí již při ostatních zákonných znacích vědomí pachatelovo, že jedná hmotně protiprávně.

A toto rozsudkem zjištěné a formální výtkou neúplnosti řízení bezúspěšně napadené vědomí hmotné protiprávnosti činu v čase činu při zadržení si a přivlastnění cizí věci obžalovanému jen svěřené jest podstatnou náležitostí zlého úmyslu při zločinu stěžovatelově, a nelze proto přisvědčiti zmateční stížnosti, že rozsudek jeho zlý úmysl vůbec vylučuje.