Rt 3674/1929
I. Omezování osobní svobody nesmí, má-li jím býti založena objektivní skutková podstata zločinu podle § 93 tr. zák., ani trvati po dobu tak krátkou, že by pro své jen zcela pomíjející trvání nebylo pociťováno jako omezování volnosti pohybu, jehož pouhé stížení nestačí, ani nesmí býti tak nepatrné, by překážky při něm kladené mohly kýmkoli a beze všeho býti překonány.

II. K subjektivní skutkové podstatě zločinu podle § 93 tr. zák. se kromě úmyslu omezovati jiného v osobní svobodě nevyžaduje ještě dále sahající úmysl (pohlavně obcovati s napadenou, vynutiti na ní soulož); okolnost, že pachatel od tohoto konečného cíle dobrovolně upustil, nevadí, by mu jeho jednání nebylo přičítáno za zločin podle § 93 tr. zák.

( Rozhodnutí Zm I 436/29, 22.11.1929 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění v žádném z uplatňovaných směrů. Omezování osobní svobody jiného nesmí arci, má-li jím býti založena objektivní skutková podstata zločinu podle § 93 tr. zák., ani trvati po dobu tak krátkou, že by pro své jen zcela pomíjející trvání ani nebylo pociťováno jako omezování volnosti pohybu, jehož pouhé stížení nestačí, ani nesmí býti tak nepatrné, by překážky při něm kladené mohly kýmkoli a beze všeho býti překonány. V souzeném případě spočívalo jednání, podřaděné rozsudkem skutkové podstatě řečeného zločinu v tom, že obžalovaný uchopil Terezii Ch-ovou rukama kolem pasu a táhl jí k posteli, stojící v rohu světnice, načež se snažil poraziti ji na postel, jeho úmysl se mu však nezdařil, ježto Ch-ová se mu bránila, že obžalovaný potom, když se v zápase dostali oba do blízkosti stolu, kde stála židle, snažil se posaditi se na tuto židli a Ch-ovu posaditi si na klín, že však Ch-ová zavolala právě v tu chvíli na výměnkáře (svého tchána), načež obžalovaný, byv asi tímto zvoláním překvapen, Ch-ové trochu povolil, čehož využila a, vytrhnuvši se mu, vyběhla na dvůr.

Nelze důvodně tvrditi, že soud prvé stolice toto jednání obžalovaného, jak je zjišťuje rozsudek, posoudil způsobem v tom neb onom směru právně mylným. Svědecký údaj Terezie Ch-ové, podle něhož byl obžalovaným ve své osobní svobodě omezována po dobu asi 1/4 hodiny, uvádějí samy rozsudkové důvody na pravou míru, správnost rozsudkového zjištění, že obžalovaný s Ch-ovou zápasil a ji tak v její osobní svobodě omezoval po delší dobu (chvíli), nepopírá zmateční stížnost. Nelze tudíž říci, že omezování trvalo tak krátce, že pro své jen zcela pomíjející trvání nebylo Ch-ovou pociťováno jako omezování její volnosti pohybu. Kromě toho zjišťuje však rozsudek i dostatečnou intensitu onoho omezování, dospívaje k závěru, že se lehce odstraniti nedalo, že se Ch-ová sama obžalovanému vytrhnouti nemohla, nýbrž že se jí to podařilo teprve, když obžalovaný, byv překvapen jejím zvoláním na výměnkáře, jí trochu povolil. Po stránce subjektivní zjišťuje rozsudek výslovně především, že obžalovaný, sleduje jako konečný cíl svého počínání vynucení soulože na Ch-ové a omezuje ji za tím účelem na její osobní svobodě, jednal plánovitě, úmyslně a protiprávně.

Tato až posud uvedená skutková zjištění rozsudková a z nich soudem čerpané závěry rázu právního opravňovaly soud již samy o sobě k rozsudkovému výroku, podle něhož jednání obžalovaného zakládá i objektivní, i subjektivní skutkovou podstatu zločinu podle § 93 tr. zák. Rozsudek zjišťuje arci dále nejen, že obžalovaný, využívaje příležitosti, kdy Ch-ová byla samotna, pojal úmysl s ní tělesně obcovati, nýbrž zejména též, že tohoto svého cíle chtěl dosáhnouti násilím a je v rozhodovacích důvodech vynucení soulože na Ch-ové označeno přímo jako konečný cíl jeho jednání.

Zmateční stížnost je na omylu, vyslovujíc názor, že se k subjektivní skutkové podstatě zločinu podle § 93 tr. zák. kromě pachatelova úmyslu, omezovati jiného v osobní svobodě, vyžadoval ještě jeho dále sahající úmysl, pokud jde o souzený případ, úmysl obžalovaného obcovati pohlavně s Ch-ovou a vynutiti na ní soulož. Jak již řečeno, mohlo soudu prvé stolice k podřadění činu obžalovaného subjektivní skutkové podstatě řečeného zločinu stačiti již rozsudkové zjištění, podle něhož obžalovaný, omezuje Ch-ovou v její osobní svobodě násilně a způsobem, odpovídajícím zároveň objektivnímu znaku zločinu podle § 93 tr. zák., jednal úmyslně a (vědomě) protiprávně.

Zjišťuje-li rozsudek přes to jeho dále sahající úmysl a konečný cíl jeho jednání, stalo se tak zřejmě jen proto, že násilí, jehož obžalovaný proti Ch-ové použil a které vyhovuje pojmu omezování osobní svobody jiného člověka jakožto objektivního znaku řečené skutkové podstaty, sloužilo mu podle přesvědčení soudu jen jako prostředek k dosažení cíle jím současně sledovaného, aby za Ch-ové vynutil soulož. Jelikož rozsudek zjišťuje dále, že obžalovaný od svého konečného cíle dobrovolně upustil, nebylo po stránce právní závady proti tomu, by mu jeho jednání nebylo přičítáno jako zločin podle § 93 tr. zák., ovšem za předpokladu, který byl v souzeném případě také splněn, že totiž ono jednání vykazuje veškeré pojmové znaky objektivní i subjektivní skutkové podstaty tohoto zločinu.